Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3769/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Michala Štědry, zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012 č. j. -53 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012 č. j. -62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012 č. j. -53 byl zamítnut návrh stěžovatele (žalovaného) na osvobození od soudního poplatku a úhrady zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2012 č. j. -62 bylo označené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Obecné soudy uzavřely, že stěžovatel dostatečně neobjasnil skutečný rozsah svých příjmů (jeho tvrzení o majetkových poměrech jsou rozporná; mimoto jím byla zatajena účast v obchodní společnosti PRETORIANS, s. r. o., kde jeho vklad činí 35 000 Kč, a skutečnost, že je vlastníkem automobilu značky Mercedes 190, rok výroby 1992).

Základní otázkou byla v dané věci aplikace ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), přičemž soudy podle názoru stěžovatele při rozhodování o osvobození od soudních poplatků nesprávně vyhodnotily skutkovou stránku případu a odepřely mu tak poskytnutí spravedlnosti. Stěžovatel v tomto směru zdůraznil, že nemá žádné finanční prostředky, ani žádný hodnotný majetek, a je proti němu vedeno exekuční řízení pro peněžité plnění v částce několika milionů korun. Uvedl rovněž (stejně jako v odvolání proti usnesení soudu první instance), že jeho obchodní podíl ve společnosti PRETORIANS, s. r. o., je bez hodnoty, neboť tato právnická osoba nevyvíjí podnikatelskou činnost.

II.

Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Ústavní soud ovšem není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Posuzována v této rovině ústavní stížnost neobstojí, resp. důvod k zásahu zde Ústavní soud neshledává.

Osvobození od soudních poplatků podle lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však nezakládá nárok na osvobození od soudních poplatků, nýbrž pouze právo o ně požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti a tedy naplnění uvedených kritérií je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013

sp. zn.

).

Rozhodnutí o (ne)přiznání osvobození od soudních poplatků vychází z posouzení dostatečných a úplných podkladů o majetkových a sociálních poměrech, které je soudu povinen poskytnout žadatel. Ustanovení nelze chápat tak, že je úkolem soudů, aby vyvinuly potřebné úsilí ke zjištění poměrů účastníka žádajícího o osvobození od soudního poplatku. Žádost o osvobození od soudních poplatků je návrhem, jenž stejně jako kterýkoliv jiný návrh zatěžuje navrhovatele obvyklou a zákonem stanovenou důkazní povinností. To ostatně plně odpovídá i koncepci platného , z níž plyne, že - v zásadě - je na účastníku řízení, aby si svá práva střežil (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2007

sp. zn.

).

Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel svou povinnost prokázat, že jeho majetkové a sociální poměry odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků a od úhrady zálohy na náklady důkazu, nesplnil. Tím, že v této souvislosti uvedl i vzájemně si odporující údaje a některé skutečnosti soudu zatajil, navíc zpochybnil svá dosavadní tvrzení. Souhrnně řečeno, stěžovatel - přestože má potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech povahu daňového přiznání (tedy skutečnosti v něm obsažené musí být úplné a pravdivé) - nevyjevil skutečný rozsah svých příjmů a majetku, což je podmínkou pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Nelze tu přitom zohledňovat okolnost, že je stěžovatel povinen hradit jiné závazky vůči dalším věřitelům v rámci vedené exekuce. Z žádného zákonného ustanovení totiž není možné dovodit, že úhrady jakýchkoliv jiných závazků mají přednost před zaplacením soudního poplatku, v daném případě zálohy na náklady důkazu, a že o splnění poplatkové povinnosti vůči státu lze uvažovat až poté, co budou veškeré ostatní platební povinnosti stěžovatele zcela či alespoň zčásti splněny.

Lze uzavřít, že obecné soudy se majetkovými poměry stěžovatele dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí řádně, logicky a v souladu s právní úpravou odůvodnily. Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, ústavní stížností dotčenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu