Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2992/13

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti Jany Ortinské, zastoupené JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem na adrese Plzeň, Františkánská 7, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 28. listopadu 2012 č. j. -162 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2013 č. j. -223, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. září 2013, stěžovatelka podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo uvedené v y, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a v d, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Rokycanech domáhala uložení povinnosti žalovanému Martinu Kolářovi, a to zaplacení částky 838 034 Kč s přísl. Jednalo se o částku, kterou poskytla žalovanému na různé účely v době jejich společného soužití. Okresní soud, rozsudkem napadeným ústavní stížností, uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce 89 301 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu na zaplacení částky 731 516 Kč s přísl. zamítl (výrok II.) a rozhodl, že na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo (výrok III.). Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním oba účastníci. Krajský soud v Plzni rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, napadený rozsudek potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy s tím, že jejich přístup k celé věci byl značně formalistický a ustanovení o promlčení bylo aplikováno mechanicky. S námitkou stěžovatelky, aby námitka promlčení byla posouzena jako rozporná s dobrými mravy, se podle jejího názoru obecné soudy vypořádaly nedostatečně a nesprávně. Stěžovatelka současně uvedla, že dovolání nepodávala.

Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené , a to včetně podmínky ustanovení , která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje ().

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle nepřípustná. Před nabytím účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se uvedený princip neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. , ve znění ). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání podle ustanovení , ve znění účinném do 31. prosince 2012] využije. Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. ledna 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného Podle ustanovení , ve znění , je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v , ve znění

Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle , ve znění , tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce srov. podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. března 2013

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci je pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti určující v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7. a čl. IV odst. 1 právě nová právní úprava, neboť k vydání stěžovatelkou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo po 1. lednu 2013. Poslední prostředek k ochraně práva stěžovatelky představuje tedy i v tomto případě dovolání, které, aby se mohl Ústavní soud vůbec ústavní stížností stěžovatelky zabývat, je třeba vždy (pokud procesní předpisy jeho přípustnost nevylučují) vyčerpat. Tím, že stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu nepodala, uvedená podmínka naplněna nebyla.

Za situace, kdy stěžovatelka v dané věci nenapadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, nevyčerpala všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva a její ústavní stížnost je tudíž nepřípustná ( , ve znění ). Z uvedeného důvodu soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost odmítla jako návrh nepřípustný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 5. listopadu 2013

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka