Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2553/13

Ústavní soud ČR rozhodl dne 7. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Riegera, zastoupeného JUDr. Janou Riegrovou, advokátkou, AK se sídlem v Šestajovicích, Na Balkáně 228/38, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013 č. j. -36, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013 č. j. -37, a proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 25. 6. 2010 č. j. O-152251/30640/2009/ÚPV ve spojení s rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27. 4. 2009 č. j. O-152251/35016/2008/ÚPV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, a Úřadu průmyslového vlastnictví, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností doručenou dne 20. 8. 2013 se Ing. Jiří Rieger (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení ve věci slovní ochranné známky v grafickém provedení podle , o ochranných známkách a o změně , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách).

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 27. 4. 2009 Úřad průmyslového vlastnictví na návrh společnosti TimePro, spol. s r. o., Praha, podle ustanovení § 31 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách zrušil s účinky ex nunc slovní ochrannou známku v grafickém provedení č. 233691 ve znění "Time Pro", jejímž vlastníkem byl stěžovatel.

Dne 25. 6. 2010 předseda Úřadu průmyslového vlastnictví rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27. 4. 2009 podle ustanovení (, , ve znění pozdějších předpisů) zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Dne 25. 4. 2013 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") zamítl žalobu stěžovatele (žalobce) proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "žalovaný") ze dne 25. 6. 2010 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že žalovaný při svém rozhodování neporušil zákonem stanovené povinnosti a nevydal nezákonné rozhodnutí.

Dne 20. 6. 2013 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") jako nedůvodnou zamítl kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 25. 4. 2013 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími správních orgánů, správního soudu a kasačního soudu bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle a 2, na zachování osobní cti a dobré pověsti dle a na způsobilost každého mít práva dle d (dále jen ""); stručně konstatoval průběh řízení před těmito orgány, polemizoval s jejich právními závěry a vyjádřil své názory na věc.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že v části, navrhující zrušení rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27. 4. 2009 a rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 25. 6. 2010, je ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že záruky spravedlivého procesu, uvedené v článku 36 odst. 1y resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jsou omezeny a - jak zřejmě vyplývá z jejich slovního znění - nevztahují se na správní řízení samotné, vedoucí k vydání správního rozhodnutí. Jinak řečeno, na zásady a pravidla ovládající správní řízení nemá či Úmluva bezprostřední vliv. Citované článkyy a Úmluvy se aplikují až na řízení před obecnými soudy, případně nesoudními orgány, splňujícími požadavky nezávislosti, nestrannosti a vybavenými tzv. plnou jurisdikcí, jejichž předmětem je přezkum již vydaných správních rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 3. 1. 2006

sp. zn.

a usnesení ze dne 6. 9. 2006

sp. zn.

, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tato skutečnost byla také jedním z důvodů, proč Výbor ministrů Rady Evropy přijal Rezoluci (77) 31, o ochraně jednotlivců před akty správních úřadů (dostupné na webových stránkách Rady Evropy). Je tedy úkolem především obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu, posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaných Úřadem průmyslového vlastnictví. Ústavní soud vstupuje do systému přezkumu až následně a posuzuje spravedlivost řízení před soudem, nikoliv tedy řízení mu předcházejících.

V.

Ve zbývající části, směřující proti rozsudkům správního soudu a kasačního soudu, jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nepokládá za nutné rekapitulovat průběh řízení před správními orgány resp. správním soudem a kasačním soudem, ani důvody, které stěžovatele vedly k podání ústavní stížnosti, neboť obé je Ústavnímu soudu i účastníku řízení známo.

Správní soud ve svém rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele.

Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Tvrzení o porušení a y nebylo podloženo jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací.

Správní i kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatele resp. v jeho kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení.

Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správními soudy rozhodujícími o jeho správní žalobě, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. listopadu 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu