Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2376/13

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Masláka, t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem, se sídlem Dvořákova 44/14, 602 00 Brno 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. , a proti usnesení téhož soudu z téhož dne sp. zn. , za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 8. 2013, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. (dále jen "usnesení "), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 6. 2013, č. j. -3696, jímž bylo podle § 31 odst. 1 a § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že senát krajského soudu ve složení předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely a přísedících Ludmily Štaudnerové a Ing. Jana Škopíka není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené u krajského soudu pod sp. zn. . Rovněž napadl usnesení vrchního soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. (dále jen "usnesení "), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 12. 6. 2013, č. j. -3699, jímž bylo rozhodnuto podle § 33 odst. 2 trestního řádu a contrario, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu.

Co se týče usnesení týkajícího se otázky nestrannosti senátu krajského soudu, stěžovatel má tuto nestrannost nadále za zpochybněnou tím, že došlo k jeho vykázání z jednací síně u hlavního líčení, aniž by o tom bylo řádně rozhodnuto usnesením dle § 204 odst. 2 trestního řádu, kdy předseda senátu jen zavelel "ODVÉST!" s gestem natažené ruky a prstem směřujícím na vedlejší dveře soudní síně. Na uvedeném nic nemění ani to, že vydání takovéhoto usnesení je zaznamenáno v příslušném protokolu, neboť protokol v tomto směru neodpovídá realitě.

Co se týče usnesení , tedy problematiky nároku na bezplatnou obhajobu, stěžovatel uvádí, že krajský soud odůvodnil jeho nepřiznání pouze úvahami o stěžovatelově finanční situaci před vzetím do vazby a poukazem na to, že po ukončení omezení osobní svobody může stěžovatel svou další činností získat finanční prostředky, které mu umožní uhradit své závazky plynoucí z obhajoby jeho osoby. Stěžovatel však nezpochybňuje, že by finanční prostředky neměl v minulosti a že je nebude mít také v budoucnosti, nicméně jde o to, že je nemá v současnosti, což souvisí s tím, že se nachází ve vazbě a zastavil se mu tak příjem. Stěžovatel předložil soudům na řádných tiskopisech potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a čestné prohlášení o nemajetnosti a neví už, co by ještě doplnil.

Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a d (dále jen " ").

II.

o Ústavním soudu (dále jen " ") rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o stěžovatelovu snahu zpochybnit nestrannost senátu krajského soudu, žádný důvod k zásahu Ústavního soudu nemůže být dán již proto, že stěžovatelem uváděné skutečnosti nemají vůbec charakter tvrzení, která by, i kdyby byly pravdivými, mohla svědčit o důvodech vyloučení předsedy senátu či přísedících. I kdyby totiž soud skutečně vykázáním stěžovatele porušil nějaké procesní ustanovení, jednalo by se zde o otázku procesního pochybení, kterou nelze nijak zaměňovat s otázkou podjatosti soudce ani jiných osob. Zda k nějakému procesnímu pochybení došlo (a to ať již jde o vykázání stěžovatele či o protokolaci), přitom Ústavnímu soudu v této fázi ani nepřísluší posuzovat, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (srovnej např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

K problematice nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a , 91 y [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Obecné soudy se otázkou stěžovatelových majetkových poměrů řádně zabývaly a své závěry podložily zcela konkrétními zjištěními. Je jednoznačné, že řada skutečností ve spise vypovídá naopak o značně nadstandardních majetkových poměrech stěžovatele. Nadto i kdyby měl stěžovatel pravdu v tom, že tyto skutečnosti plně nevypovídají o právě aktuálním stavu, nutno poukázat i na druhý, ústavně rovněž plně akceptovatelný, argument krajského soudu, totiž že po ukončení omezení osobní svobody může stěžovatel svou další činností získat finanční prostředky, které mu umožní závazky, plynoucí z obhajoby, uhradit (srovnej usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu