Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2220/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Lemberka, zastoupeného JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Gočárova 535, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013 č. j. -202, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. října 2011 č. j. -158 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. července 2010 č. j. -97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 18. července 2013 návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mu byla stanovena povinnost zaplatit žalobci Zdeňku Lemberkovi (dále jen "") částku 1 400 000 Kč s příslušenstvím a povinnost uhradit náklady řízení.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto o žalobě na úhradu výše zmíněné částky podané , která měla představovat stěžovatelův závazek vyplývající z "dohody o ukončení činnosti sdružení", v níž se stěžovatel, a další osoba měli dohodnout na ukončení společné činnosti, přičemž činnost sdružení převzal stěžovatel, který se za to zavázal uhradit dalším dvěma "společníkům" závazky uvedené ve zmíněné dohodě. Okresní soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že stěžovatel je povinen požadovanou částku vedlejšímu účastníkovi uhradit z titulu dohody ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť je z obsahu posuzované dohody zjevné, že se k takové úhradě dobrovolně zavázal, což vyplývá jak z textu a smyslu uzavřené dohody, tak z výpovědí svědků. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") však rozsudek soudu nalézacího potvrdil jako správný, přičemž odmítl stěžovatelovu verzi interpretace posuzované dohody, neboť se jednalo o výklad ryze gramatický, neberoucí v potaz systematiku uzavřené smlouvy. Dle krajského soudu tak bylo prokázáno, že stěžovatel se řádným projevem vůle zavázal uhradit žalovanou částku, a tudíž je nutné rozsudek soudu prvního stupně potvrdit jako správný. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou promlčení předmětného závazku. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné stěžovatelem podané dovolání, jelikož tento v něm uplatnil toliko námitky stran posouzení skutkového stavu.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel spatřuje ve vydání napadených rozhodnutí porušení svých ústavně zaručených práv vyplývajících z d (dále jen ""), y a y. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle vyložil jednotlivé závazky, které představovaly reálný obsah "dohody o ukončení činnosti sdružení", a vytknul přitom rozhodnutím obecných soudů především skutečnost, že tyto se zaměřily pouze na výklad dohody "bez reálných podkladů" a nepřipustily žádné důkazy, které by potvrdily skutečný stav věci. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká nesprávně dovozenou nepřípustnost jím podaného dovolání, neboť nesprávným výkladem předmětné dohody došlo pak nutně k nesprávnému právnímu posouzení celé věci. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti ( a 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti ustáleně konstatuje, že není dley součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat jejich činnost z hlediska věcné správnosti či "běžné" zákonnosti. Ústavní soud je, tak jako každý orgán veřejné moci, vázán zákazem narušování nezávislosti soudního rozhodování (y), a může tudíž do činnosti obecných soudů zasáhnout toliko v případě, že by jí byla porušena ústavně zaručená práva a svobody, zejména bylo-li by soudní řízení vedeno mimo mantinely dané hlavou pátouy. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala.

7. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů. Veškeré stěžovatelovy námitky napadají způsob vedení důkazního řízení a hodnocení provedených důkazů. Tyto aspekty soudního řízení jsou zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud již mnohokrát v minulosti deklaroval svou povinnost zasáhnout proti způsobu, jakým obecné soudy vedly důkazní řízení pouze v situaci extrémního vybočení z principů spravedlivě a racionálně vedeného řízení. K ničemu takovému však ve stěžovatelově věci nedošlo, neboť obecné soudy podstatný závěr svých rozhodnutí stran závaznosti a obsahu posuzované "dohody o ukončení činnosti sdružení" řádně a racionálně odůvodnily, provedené důkazy nehodnotily přehnaně formalisticky a dostatečně zdůvodnily i svůj závěr o zbytnosti stěžovatelem vznesených důkazních návrhů. Z toho důvodu nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, že by posuzovaným důkazním řízením došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv zakotvených v hlavě pátéy.

8. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu