Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4853/12

Ústavní soud ČR rozhodl dne 31. října 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ K. T. a 2/ J. T., zastoupených JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Veveří 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012 č. j. -30, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. a proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2011 č. j. -910, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

Návrhem doručeným dne 21. 12. 2012 se K. T. (dále jen "obviněná" případně "stěžovatelka") a J. T. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "nalézací soud") sp. zn. .

Dále stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud jejich věc projednal jako naléhavou ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "") a podle citovaného zákona odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 1. 7. 2011 nalézací soud obviněného uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon) ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona (v bodech 1 a 2), a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona (v bodě 3), a odsoudil ho za uvedenou trestnou činnost, a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. , k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců; dále obviněnému uložil souhrnný peněžitý trest ve výši 40 000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců; současně zrušil výrok o souhrnném trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněnou nalézací soud uznal vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zákona ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona (v bodech 1 a 2), a odsoudil ji k souhrnnému peněžitému trestu ve výši 40 000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.

Dne 25. 10. 2011 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") společné odvolání obou obviněných proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 1. 7. 2011 zamítl.

Dne 14. 11. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") společné dovolání obviněných proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2011, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) a l) tr. ř., odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.

V části I ústavní stížnosti stěžovatelé podrobně popsali průběh a výsledky řízení v jejich trestní věci.

Stěžovatelka v části III poukázala na skutečnost, že při poskytování právních služeb klientovi, tj. stěžovateli, se jako advokátka řídila jeho pokyny a zastávala názor následně potvrzený soudy v již pravomocně rozhodnutých soudních sporech, že exekuční tituly (rozhodčí nálezy), na jejichž podkladě bylo vydáno rozhodnutí o jejich výkonu, byly absolutně neplatné. Za tento svůj právní názor byla prý obecnými soudy sankcionována, čímž došlo k porušení základního práva na svobodný výkon povolání advokáta dle a 2d (dále jen ""). Jelikož obecné soudy při aplikaci ustanovení obč. zákoníku nebraly v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, neposkytly jejím právům dostatečnou ochranu a svými rozhodnutími porušily právo na soudní ochranu dle a násl.y. Rozhodnutím ČAK č. P 31/11 byla po 16 letech činnosti vyškrtnuta ze seznamu advokátů, čímž takřka v důchodovém věku byla de facto zbavena ve věku 56 let jediného zdroje svých příjmů.

Stěžovatelka v části IV uvedla, že nebyla v době sepsání smluv o prodeji podniku seznámena s usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 11. 2007 o nařízení exekuce, ani s usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 8. 2007 o nařízení exekuce. Obecným soudům dále vytkla, že neexistenci exekučního titulu neposoudily jako předběžnou otázku dle § 9 odst. 1 tr. řádu, v důsledku čehož jejich rozhodnutí byla vydána v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Podle obou stěžovatelů o neexistenci exekučních titulů bylo zčásti pravomocně rozhodnuto až několik let po jejich vydání, v důsledku protiprávní činnosti údajného oprávněného, který obcházením zákona dosáhl vydání pseudoexekučních titulů a jejich výkon formou exekuce. Obecné soudy pak tomuto jednání oprávněného dokonce poskytly trestněprávní ochranu, ve zřejmém rozporu se zásadou přiměřenosti, vyjádřenou např. v nálezu ze dne 18. 9. 2012

sp. zn.

.

V části V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že nepřihlédnutím ke všem relevantním okolnostem případu při aplikaci obč. zákoníku obecné soudy jeho právům neposkytly dostatečnou ochranu, čímž byl porušen a násl.y.

V části VI stěžovatelé shrnuli a opakovali, že obecné soudy porušily jejich základní právo na svobodný výkon povolání dle a 2y a na soudní ochranu dle a násl.y.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že společná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 a vyčerpali zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že ústavní stížnost opakuje argumenty stěžovateli již uplatněné v řízení před nalézacím, odvolacím i dovolacím soudem, s nimiž se tyto soudy dostatečně vyrovnaly v podrobných odůvodněních svých rozhodnutí.

Jak plyne z ústavní stížnosti, tvrzenou "nespravedlivost" napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejících stěžovatelé spatřují především v nesprávném právním posouzení jejich trestní věci zejména nalézacím soudem a odvolacím soudem, a nepřihlédnutím ke skutečnosti, jak bylo později obecnými soudy v jiných řízeních zjištěno, že exekuční příkazy byly vydány na základě neplatných exekučních titulů.

K tvrzení stěžovatelů o nesprávném právním posouzení jejich trestní věci Ústavní soud připomíná, že hlava pátáy resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") konkrétně nic neuvádí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.

Ústavní soud dále připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádějí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002

sp. zn.

, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž v posuzované věci došlo.

K nesouhlasu stěžovatelů s právním posouzením jejich trestní věci Ústavní soud také připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v a y, y a Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelů neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu.

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy dostatečně posoudily i materiální stránku trestného činu. Dovolací soud na str. 8 svého rozhodnutí ze dne 14. 11. 2012 uvedl, že "[c]o se týká námitky obviněných, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval otázkou materiální stránky trestného činu, tedy nebezpečností zmíněného činu pro společnost, k této námitce Nejvyšší soud České republiky uvádí, že nebezpečnost výše uvedeného jednání pro společnost tkví v porušení zákonem chráněného zájmu na nerušené realizaci rozhodnutí státních orgánů. Nalézací soud se touto otázkou podrobně zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, když uvedl, že při stanovení materiální stránky trestného činu je zapotřebí vzít v úvahu i skutečnosti ohledně celého exekučního řízení, tedy i skutečnost, že byly zrušeny exekuční tituly, což by mělo za následek zastavení exekucí, stejně tak vzal v úvahu i zjištění, že některé exekuční příkazy byly již usnesením exekutorky zrušeny z důvodu zániku povinných společností výmazem z obchodního rejstříku, a to v důsledku příhraniční fúze. Nalézací soud v dané věci vyslovil názor a Nejvyšší soud České republiky se s ním ztotožnil v tom, že tyto skutečnosti nic nemění na trestní odpovědnosti obviněných, neboť v době, kdy k protiprávnímu jednání došlo, nebylo pochyb o tom, že jsou nařízeny exekuce, že platí generální inhibitorium a že je na místě jakkoli se vyvarovat zmaření exekuce. Obvinění však učinili vše, co vedlo přímo k převedení majetku na další společnost a v bodě 3 obviněný Ing. J. T. dosáhl stavu, kdy nemůže být postižen majetek, který převedl na základě dohody o narovnání (viz s. 9 rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. ). Proto je nutné považovat jednání obviněných za velmi závažné a nelze souhlasit s námitkou obviněných, že v daném případě nejde o jednání společensky nebezpečné."

Z uvedených důvodů se Ústavní soud nemohl ztotožnit s tvrzením stěžovatelů o porušení základního páva na spravedlivý proces. Stejně tak neshledal jakýkoliv náznak tvrzeného porušení základních práv zakotvených v článku 26 odst. 1 a 2y.

Po celkovém posouzení věci proto Ústavní soud dospěl k názoru, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovatelům postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k jejich pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části pátéy resp. Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelům veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovatelům možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolacího soudu a projednání ústavní stížnosti jako naléhavé.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu