Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3147/13

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Vlčka, zastoupeného JUDr. Františkem Šafárikem, advokátem se sídlem Moravcova 856, Kolín, doručovací adresa Sedlovská 51, Ratboř, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, č. j. -23, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 10. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo ve smyslu článku 11 odst. 5 d.

Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 9. 2008, č. j. -67, které nabylo právní moci dne 16. 9. 2008, nabyl stěžovatel jako dědic ze závěti veškerý majetek po zůstaviteli Jaromíru Vlčkovi, svém strýci, v hodnotě 7 135 411 Kč. Finanční úřad pro Prahu 6 vydal dne 19. 6. 2009 pod č. j. 194488/09/006962106960 platební výměr, kterým stěžovateli vyměřil dědickou daň ve výši 143 859 Kč. Odvolání stěžovatele proti tomuto platebnímu výměru Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu rozhodnutím ze dne 13. 11. 2009, č. j. 14495/09-1400-801131 zamítlo. Rozhodnutí Finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2013, č. j. -38 zamítl. Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že nabyl dědictví dnem 16. 9. 2008, tedy dnem, kdy byl na základě platné právní úpravy osvobozen od daně dědické ve skupině, do které náležel. Okamžikem nabytí dědictví totiž dle názoru stěžovatele není smrt zůstavitele, ale právní moc rozhodnutí o nabytí dědictví. Stěžovatel má za to, že zákon o dani dědické otázku vzniku daňové povinnosti neřeší jednoznačně a srozumitelně. Napadenými rozhodnutími byla porušena základních práv a svobod , neboť dědická daň nebyla stěžovateli vyměřena v souladu se zákonem. Současně byla porušena rovněž zásada použití právní normy pro účastníka výhodnější. Stěžovatel upozorňuje, že zdlouhavým řízením o dědictví může docházet ke ztenčení majetku, který tak může být odlišný od okamžiku přechodu dědictví a nabyvatel tak může utrpět další újmu, nehledě na poplatníky z jiných států s odlišnou právní úpravou o nabývání dědictví, které přechází nikoliv smrtí zůstavitele, ale okamžikem rozhodnutí o dědictví, tedy neplatí zásada hereditas iacens.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen u předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté y, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95,

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

Článek XIII. bod 1 , o stabilizaci veřejných rozpočtů, stanoví, že nastala-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona skutečnost, která byla podle dosavadních právních předpisů předmětem daně dědické, daně darovací nebo daně z převodu nemovitostí, postupuje se podle dosavadních právních předpisů.

Podle , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen " ") platí, že poplatníkem daně dědické je dědic, který nabyl dědictví nebo jeho část ze závěti, ze zákona nebo z obou těchto právních důvodů podle pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž bylo řízení o dědictví skončeno.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, že z nelze dovozovat, že dědic nabývá majetek až ke dni právní moci rozhodnutí příslušného orgánu, kterým se řízení o dědictví končí; citované ustanovení totiž p

podává pouze definici poplatníka dědické daně (pro účely fiskální) ve smyslu tohoto zákona a dále normuje, že se dědic stává poplatníkem daně až poté, co je rozhodnutím soudu jeho status dědice najisto postaven. Znamená to, že se sice dědicem stává již okamžikem smrti zůstavitele, avšak povinnost uhradit dědickou daň má až poté, co je dědické řízení ukončeno pravomocným rozhodnutím. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze, že k nabytí dědictví stěžovatelem došlo v souladu s úmrtím zůstavitele dne 25. 8. 2003, a tudíž bylo třeba postupovat podle , ve znění účinném k datu úmrtí zůstavitele.

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění Nejvyššího správního soudu, které Ústavní soud neshledal vybočující z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad a aplikace byly provedeny Nejvyšším správním soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

K výše uvedenému ústavní soud dodává, že nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že by měla být na jeho věc aplikována právní norma pro něj "příznivější". Výše daňové povinnosti musí být postavena pro okruh subjektů nabývajících dědictví v daný okamžik shodně, nelze ji tudíž odvozovat od okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí, jímž je řízení o dědictví skončeno. Délka dědického řízení totiž není a nemůže být zákonem objektivně stanovena a výše daňové povinnosti by tak byla vázána na právně nejistou skutečnost, přičemž v průběhu dědického řízení, trvajícího mnohdy i několik let, může docházet ke změně zákona sazbu daně dědické upravujícího. Nelze přehlédnout, že taková situace by mohla vést i ke spekulativnímu chování dědiců, kteří by v očekávání zákonných změn pro ně příznivějších například prodlužovali dědické řízení apod. Je také nutno konstatovat, že ve věci stěžovatele došlo k takové změně zákona, která by pro něj byla příznivější, stejně tak by ovšem mohlo dojít k zákonné úpravě sazbu daně dědické zvyšující. Výklad učiněný obecnými soudy, podle něhož se při vyměření daně dědické vychází z okamžiku smrti zůstavitele, a nikoli právní moci rozhodnutí příslušného orgánu, jímž bylo řízení o dědictví skončeno ( ) tak považuje Ústavní soud za ústavně souladný.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle písmeno a) odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu