Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 309/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Sylvie Salterové, zastoupené Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012 sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to práva na pokojné užívání majetku zakotveného v d (dále jen " ") a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces dle y a Úmluvy.

Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný G. F. McC. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stejným rozsudkem byla stěžovatelka podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby ze skutků obžalobou kvalifikovaných jako přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Stěžovatelce byly dále podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku za použití § 230 odst. 1 tr. řádu zabrány zbraně popsané ve výroku rozsudku. Odvolání obviněného, stěžovatelky a státního zástupce v neprospěch obviněného i stěžovatelky Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodná. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obviněný i stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že se Nejvyšší soud nevyjádřil k otázce, zda může být použito ochranného opatření zabráním věci v situaci, kdy je možné stejného cíle dosáhnout i mírnějším prostředkem, tj. omezením dispozice s věcí. Zásah do práva na pokojné užívání majetku odůvodňuje svým nesouhlasem se situací, v níž je coby nevinná osoba připravena soudním zásahem o cca sto tisíc korun ve chvíli, kdy lze téhož účelu dosáhnout jinými mnohem méně invazivními prostředky - omezením dispozice s věcí dle § 101 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Má za to, že přestože je zabrání zbraní formálně označeno jako ochranné opatření, pro stěžovatelku znamená trest, neboť tyto zbraně byly jejím jediným majetkem. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými listinami z hlediska kompetencí daných mu y, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. y). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98). V projednávané věci Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí představovala exces z ústavního rámce.

Z napadených rozhodnutí je zjevné, co vedlo obecné soudy k užití prostředku, který stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá, tedy k vydání ochranného opatření dle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Z provedeného dokazování vyplývá, že odsouzený G. F. McC. (manžel stěžovatelky) použil ke spáchání zločinu vraždy zbraň (pistoli HK P2000) ve vlastnictví stěžovatelky, přičemž v rámci domovní prohlídky byly v bytě odsouzeného (který není držitelem zbrojního průkazu) a stěžovatelky zajištěny krom vražedné zbraně další střelné zbraně, z nichž tři byly v legálním držení stěžovatelky, a odsouzený měl ke všem zbraním v bytě běžně přístup a ukazoval je svým známým. Pokud z těchto zjištění soudy shodně vyvodily, že ponechání jakékoli střelné zbraně v držení stěžovatelky představuje pro bezpečnost společnosti, zejména bezpečnost osob, neúnosné riziko, a je proto nutné do jejích vlastnických práv zasáhnout postupem dle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, Ústavní soud nezjistil v jejich řádně odůvodněných závěrech libovůli, která by mohla věc posunout do ústavní roviny. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že stěžovatelka jako držitelka zbrojního průkazu, vědoma si svých povinností uložených zákonem o střelných zbraních a střelivu, svým benevolentním přístupem umožnila odsouzenému volný přístup ke zbraním i neomezenou dispozici s nimi. Ve spojení s povahou a závažností spáchaného zločinu i osoby odsouzeného představují zbraně ve vlastnictví stěžovatelky ohrožení bezpečnosti lidí, majetku či společnosti.

Vzhledem ke všem okolnostem daného případu nelze obecným soudům důvodně vytýkat, že namísto zabrání věci nezvolily mírnější prostředek, tj. omezení dispozice s věcí nebo jiné majetkové hodnoty dle § 101 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. V případě tohoto druhu ochranného opatření jde především o omezení týkající se převodu věcí či jiných dispozic s nimi, zákazu jejich zastavení, postoupení apod. a k tomu se stanoví přiměřená lhůta. V případě zbraní stěžovatelky coby obecně nebezpečných věcí (z nichž jedna byla použita ke spáchání vraždy) by však pouhé uložení omezení dispozice s nimi nesplnilo požadovaný účel, jímž je ochrana bezpečnosti lidí a majetku, popř. společnosti před jejich zneužitím.

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Napadenými rozhodnutími nedošlo ani k porušení y, a to s ohledem na y. V projednávané věci neexistuje záruka, že by některá ze zbraní stěžovatelky nebyla napříště díky jejímu benevolentnímu přístupu opět zneužita. S ohledem na zjištěné okolnosti samotné vlastnictví v tomto případě nejen ustupuje do pozadí, ale ocitá se i v rozporu s obecným zájmem, který, jak bylo uvedeno výše, představuje bezpečnost lidí a majetku.

Odkaz na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, týkající se stanovení minimální výše pokuty s ohledem na majetkové poměry delikventa, je tak nepřípadný.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013

J i ř í N y k o d ý m, v. r.

předseda senátu