Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2060/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Michaelou Kopeňovou, advokátkou se sídlem Žerotínova 1051/19, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 č. j. -237, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2012 č. j. -155 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2011 č. j. -113, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení d (dále jen " "), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na obnovu řízení.

Z obsahu připojeného spisu a ústavní stížnosti vyplývá, že Okresní soud v Ostravě zamítl jako nedůvodný návrh stěžovatelky na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. , neboť stěžovatelka v řízení nepředložila nové skutečnosti či důkazy, které bez své viny nemohla použít v řízení původním.

Odvolací soud vedle toho, že přisvědčil soudu prvního stupně, že tu nejsou skutečnosti, které by mohly pro stěžovatelku přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, dospěl k závěru, že žalovaná podala žalobu na obnovu řízení po marném uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty podle odst. l

Dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť se nejednalo o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam.

Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí a namítá, že jejich postupem došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, neboť soudy se dostatečně nezabývaly její argumentací a předloženými důkazy, což má za následek, že se stěžovatelka nemůže domoci soudní ochrany. Stěžovatelce nebyl umožněn přístup k soudu, aby mohla adekvátně hájit svá práva. Domnívá se, že soudy nedodržely princip rovnosti stran, když jí předložené důkazy a tvrzení nehodnotily v souladu s a odmítaly vzít v potaz předestřené souvislosti a s ohledem na jejich význam rozhodnout.

Dále namítá, že do jejího práva na spravedlivý proces bylo zasaženo tím, že se soudy při rozhodování o nákladech řízení nezabývaly pravidly vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu, vztahující se k hodnocení účelnosti vynaložených nákladů řízení v případech zastupování účastníka řízení, kterým je statutární město, advokátem.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [ , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení .

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se stěžovatelčiným návrhem na obnovu řízení řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že nejsou splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Ústavní soud neshledal, že by v řízení došlo k vadám vytýkaným stěžovatelkou. Ostatně stěžovatelka své námitky formulovala zcela obecně, aniž by je konkretizovala.

K námitkám směřujícím do nákladového výroku Ústavní soud uvádí, že otázkou náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Důvody pro takový postup však v dané věci neshledal.

Ústavní soud především konstatuje, že náklady řízení ve výši 9 120 Kč představují částku tzv. "bagatelní". Podle judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka (jejíž výše je odvozena z ustanovení ) - již jen pro svou výši - není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod. Za této situace, i kdyby byly výtky stěžovatelky vůči postupu krajského soudu opodstatněné, nejednalo by se o zásah, který by dosahoval intenzity nezbytné pro konstatování porušení ústavně zaručených práv.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že na danou věc nelze automaticky aplikovat judikaturu Ústavního soudu, na niž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje. Ústavní soud přistupuje ke každému případu individuálně a s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvažuje možnost kasačního zásahu do rozhodnutí soudu. Ústavní soud připomíná, že stěžovatelka nebyla zavázána k placení nákladů v řízení u soudu prvního stupně ani u soudu dovolacího. Požadavek stěžovatelky, aby krajský soud nepřiznal právo na náhradu nákladů plně úspěšné straně z důvodů jejich neúčelného vynaložení tak nelze než považovat za neodpovídající principům spravedlivého procesu. Stěžovatelka obracející se na soud se svými návrhy si přitom musí být vědoma rizika neúspěšnosti sporu a s tím spojené povinnosti platit náklady řízení.

Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu