Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2359/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky COPULA INVESTMENTS LIMITED, se sídlem Nicosia, Akropoleos, 2012 Savvides Center 59-61, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2012 č. j. -111, spojené s návrhem "in eventum" na zrušení ustanovení: čl. I bodu 13., , 3, 4, 5, bodu 18. odst. 3, čl. II. bod 1. část první věty "jestliže v nich dosud nebylo vydáno rozhodnutí o úpadku", a celá část za středníkem , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení , a a 4 d (dále jen " ") zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze. Dále se stěžovatelka domáhala návrhem "in eventum", aby Ústavní soud derogoval výše uvedená zákonná ustanovení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2012 č. j. -98 odmítl popěrný úkon stěžovatelky, kterým (v insolvenční věci dlužníka Domus Group, s. r. o.) popřela pohledávku věřitele č. 1 Mediaedge:cia Czech Republic, s.r.o. ve výši 14 959 639,17 Kč co do její pravosti.

Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrdil ( ).

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je "ve své podstatné části absolutně nesrozumitelné a nelogické", neboť užívá "navzájem se vyvracející přísudky" ("nebylo lze" a "by nebylo lze"), a dále dovozuje, že vrchní soud byl povinen "veškeré své relevantní úvahy popsat v napadeném usnesení", a nikoli "jen odkázat na své rozhodnutí". Podle stěžovatelky odvolací soud nedocenil, že "v právním státě nemůže existovat situace, v níž by se nositel práva nemohl domoci ochrany u soudu", přičemž před účinností "zde existoval protiústavní stav", který "nelze udržovat s odkazem na účinnost novely zákona". Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že uvedená situace nastala tím, že zákonodárce novelu "vztáhl de facto" pouze na ta insolvenční řízení, u kterých se přezkumná jednání o popřené pohledávce konala nejdříve tři pracovní dny poté, co nabyla účinnosti, přičemž popěrné právo jí nemohlo být odepřeno pouze z důvodu jí oponovaného normativního řešení, které zákonodárce přijal.

Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení , podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Z hlediska ústavněprávního může být v dané věci posouzena pouze otázka, zda usnesení Vrchního soudu v Praze nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci, kterým by mohlo být porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Tak tomu - ve smyslu uvedeného výkladu - zásadně být nemůže tehdy, jestliže soud postupoval v souladu s rozhodnými podústavními právními předpisy [zejména příslušnými ustanoveními , o úpadku a způsobech jeho řešení ( )], resp. aniž by se od nich relevantně odchýlil, a jestliže současně dbal respektu k normám práva ústavního; v takovém případě nemůže Ústavní soud činit závěr, že řízení bylo vedeno způsobem, který ve svém důsledku zasahuje do základních ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

Relevantní těžiště posuzovaného sporu - jak se podává z výše uvedeného - spočívá výlučně v rovině právního posouzení věci.

Vrchní soud v Praze (ve shodě s usnesením Městského soudu v Praze) založil ústavní stížností napadené usnesení na zjištění, že datum konání přezkumného jednání insolvenční soud uvedl v rámci usnesení o úpadku ze dne 20. 4. 2010 a určil je na 17. 6. 2010, přičemž stěžovatelka (která svoji pohledávku přihlásila podáním ze dne 20. 5. 2010, a tedy ji bylo známo i datum konání přezkumného jednání) učinila svůj popěrný úkon ohledně pohledávky věřitele č. 1 písemným podáním doručeným insolvenčnímu soudu až dne 25. 1. 2012, po dni konání přezkumného jednání, na němž později popíraná pohledávka již byla zjištěna, a tím tento úkon nemohl mít účinky popření včasného.

Bez ambice hodnotit věcnou správnost stěžovatelkou oponovaného rozhodnutí vrchního soudu pokládá Ústavní soud za vhodné uvést, že právní názory jím uplatňované ve vztahu k otázce včasnosti popěrného úkonu nelze mít za prima facie nesprávné ani z pohledu související judikatury Nejvyššího soudu [srov. usnesení ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. a ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. , resp. ze dne 26. 9. 2012 sp. zn. , odvíjející se z nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2010 (241/2010 Sb., N 133/58 SbNU 67)].

Stojí pak za zaznamenání (se zřetelem k předvídatelnosti uplatněného výkladu), že též předchozí úprava obsažená v , o konkursu a vyrovnání, stanovila, že písemné popření, které dojde do soudního spisu po skončení přezkumného jednání, již nemůže vyvolat konkursním věřitelem zamýšlené účinky, neboť popřením napadaná pohledávka je již mezitím zjištěna (viz Zelenka, J., Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. Praha: Linde, 2002, s. 595). Již jen k připomenutí širšího kontextu lze zmínit, že podle ins. zák. ve znění se k popření pohledávky přihlášeným věřitelem přihlíží, jen obsahuje-li podání všechny náležitosti a je-li doručeno insolvenčnímu soudu nejpozději 3 pracovní dny přede dnem konání přezkumného jednání o popřené pohledávce.

Z hlediska výše identifikované rozhodovací praxe dovolacího soudu neobstojí ani stěžovatelčin předpoklad, že coby věřitel nemohla (při nečinnosti insolvenčního správce a insolvenčního soudu) převzít rozhodnou procesní aktivitu a účinně uplatnit u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil.

Ani stěžovatelčiny námitky proti formulační nepřesnosti v části odůvodnění napadeného usnesení, natožpak odkazu na jiné soudní rozhodnutí, které je stěžovatelce dostupné (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60), nejsou způsobilé posunout věc její ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud podle v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Je-li ústavní stížnost odmítnuta proto, že je zjevně neopodstatněná z jiných důvodů, není logického podkladu ani pro věcné projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení [ ], a takový návrh proto musí být (senátem) odmítnut rovněž [ a b) ].

Již jen k doplnění a nad rozhodný rámec se sluší zaznamenat - ve vztahu k návrhu na zrušení ustanovení , kterým se mění , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů, a , , ve znění pozdějších předpisů - že Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zaujal právní názor, dle něhož novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právního předpisu (nálezy

sp. zn.

,

,

,

,

, usnesení

sp. zn.

,

,

,

a

); posuzování novely právního předpisu připustil v případě, je-li namítána její protiústavnost z důvodu neexistence normotvorné kompetence nebo pro nedodržení ústavně předepsaného způsobu jejího přijetí a vydání (srov. např. nálezy

sp. zn.

,

,

,

a

). Jelikož tyto závěry plně dopadají i na posuzovanou věc, odvíjí se od nich i další důvod, pro který je třeba tento návrh odmítnout podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu