Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3759/11

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Arnošta Vavrače, zastoupeného Mgr. Martinem Kornelem, advokátem se sídlem Bolatice, Třešňová 168, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2009 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení a d (dále jen "") a ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Stěžovatel se podáním ze dne 30. 12. 2008 domáhal u Okresního soudu v Ostravě proti advokátce JUDr. L. Šmehlíkové a soudkyni okresního soudu JUDr. Leoně Cibulkové zaplacení částky 20 000 000 Kč z titulu náhrady tvrzené škody, jež mu měla vzniknout tím, že se žalované "domluvily", "právnička se nechala od soudkyně přemluvit a podplatit", načež žalobu v jiné jeho věci "odvolala". Stěžovatelovo podání soud pokládal za "nesrozumitelné, nekonkrétní a neurčité", a vyzval jej k odstranění vytknutých vad; ačkoli stěžovatel na tuto výzvu reagoval (zopakováním kritiky žalovaných a hrubým útokem na primátora města), vady návrhu dle soudu odstraněny nebyly, pročež jej v záhlaví označeným usnesením odmítl ( , v tehdejším znění - dále jen "").

K odvolání stěžovatele, v němž dále tvrdil, že byl vědomě a úmyslně okraden o sociální dávky (pracovníky magistrátu s vědomím tehdejšího ministra práce a sociálních věcí a za podpory bývalého předsedy Poslanecké sněmovny), Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť se s ním ztotožnil v úsudku, že posuzované podání mělo vady, jež bránily jeho projednatelnosti; podle jeho názoru obsahuje jen "citově zabarvená" obvinění - vedle žalovaných - i mnoha dalších osob, aniž by z tvrzených skutečností jakkoliv vyplýval uplatněný nárok. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu splnil i svoji poučovací povinnost; na jeho výzvu však žalobce reagoval dalšími "obviněními", úvahami o "bordelu u soudu", psychickém teroru a násilí, apod., čímž vytknuté nedostatky podání odstraněny nebyly.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání; řízení o něm Nejvyšší soud rovněž ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení a věty třetí zastavil, neboť ač poučen, stěžovatel neodstranil nedostatek podmínky dovolacího řízení, spočívající v povinném zastoupení advokátem (st. 1, 4 ).

K porušení výše uvedených základních práv mělo dle mínění stěžovatele, vyjádřeného v ústavní stížnosti, dojít tím, že nebyl poučen o možnosti žádat o ustanovení zástupce, resp. že o jeho žádosti nebylo v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

soudem rozhodnuto, přestože podmínky podle ustanovení byly naplněny. Ve světle závěrů nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

je nedostatek takového poučení pochybením soudu, které může dosáhnout ústavní roviny, což se v jeho věci stalo, neboť dle obsahu napadených soudních rozhodnutí schopnost činit věcně i právně správná podání vskutku postrádá. Stěžovatel se též domnívá, že pokud obecné soudy vyhodnotily jeho podání jako nesrozumitelné, měl mu být podle ustanovení ustanoven opatrovník.

Ústavní soud je podle ustanovení y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel, správně odvíjeje lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení posledního rozhodnutí v jeho věci, tj. usnesení Nejvyššího soudu, předurčuje adekvátně rámec, v němž přísluší Ústavnímu soudu posoudit otázku ústavní konformity v jeho věci vydaných rozhodnutí obecných soudů. Ten je rozhodným způsobem vymezen právě tímto rozhodnutím dovolacího soudu.

Stěžovatel vůči němu žádné konkrétní námitky nevznáší; pouze rekapituluje, že v návaznosti na usnesení soudu prvního stupně, kterým byl vyzván, aby si zvolil pro zastupování v dovolacím řízení advokáta (a jemuž nevyhověl), učinil podání, ve kterém mj. uvedl, že "opakovaně" žádá "o přidělení opatrovníka k soudu".

Tomu odpovídají zjištění z vyžádaného procesního spisu; stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2010 č. j. -86 (doručeným dne 6. 12. 2010) vyzván, aby si ve lhůtě osmi dnů od doručení zvolil advokáta pro dovolací řízení, a jeho procesní reakcí bylo podání ze dne 18. 1. 2011, ve kterém žádá o "přidělení opatrovníka k soudu" a současně sděluje, že "pravděpodobně do konce měsíce dubna roku 2011 bude probíhat jeho rekonvalescence po operaci kotníku". Další procesní úkon stěžovatele se již ze spisu nepodává.

Popsanému procesnímu jednání stěžovatele koresponduje očividný úsudek, že stěžovatel v dovolacím řízení - ani z pohledu jen elementárních požadavků - nepostupoval způsobem, který by odpovídal serióznímu střežení svých práv; nevyvinul jakoukoli vlastní procesní aktivitu ve smyslu nutného zajištění advokátního zastoupení, k čemuž byl vyzván, a protisměrně vznesl procesní nároky vůči soudu, jež smysl v daném kontextu neměly.

Nesrozumitelnost podání ve smyslu je něčím jiným, než nezpůsobilost se srozumitelně vyjadřovat, již jako podmínku ustanovení opatrovníka účastníku řízení zakotvuje ustanovení , o jejímž splnění obsah procesního spisu ani ústavní stížnosti jakkoli nevypovídá, a to navzdory tomu, že stěžovatel poukazoval i na to, že je "invalidní osobou se zhoršenou pohyblivostí, dysgrafik a dyslektik". Nevyhověl-li soud stěžovateli v žádosti "o přidělení opatrovníka", pak procesně nepochybil, a ani z ústavněprávních pozic mu není co vytknout; od stěžovatele bylo lze očekávat, aby namísto "srozumitelných" urážek žalovaným a třetím osobám věnoval pozornost nepochybně stejně srozumitelné výzvě soudu k obstarání advokátního zastoupení pro dovolací řízení (kontaktem na Českou advokátní komoru kupříkladu).

Pakliže v předestřeném kontextu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením (po více než osmi měsících od posledního procesního úkonu stěžovatele a po pěti měsících od doby, kdy měla být ukončena jeho rekonvalescence) dovolací řízení zastavil, aniž by stěžovatel důvody své nečinnosti objasnil (přestože ve stejném období směřoval dle obsahu spisu podání k Ministerstvu vnitra a Ministerstvu spravedlnosti), je zřejmé, že tím Nejvyšší soud stěžovatelova základní práva garantovaná shora uvedenými ustanovenímiy a Úmluvy porušit nemohl; naopak to byl stěžovatel, kdo se o svá práva, jež tvrdil, adekvátně nestaral. Vytýkané poučení ve smyslu ustanovení , 2 je výrazem vždy konkrétních poměrů účastníka; ve stěžovatelem - nekorektně - odkazovaném nálezu

sp. zn.

nadto Ústavní soud naopak uvedl, že tamní nedostatek poučení "nedosahuje do ústavní roviny." Stojí za zaznamenání, že pro řízení o projednávané ústavní stížnosti již je stěžovatel od počátku - a bez "poučení" - advokátem zastoupen.

Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto - ve smyslu ustanovení - zjevně neopodstatněnou.

V části směřující proti rozhodnutím nižších soudů pak - v důsledku toho - je ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní stížnost je podle nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá.

V dané věci podat dovolání bylo obligatorní (aby ústavní stížnost vyhověla požadavku vyloženého ustanovení ), neboť bylo objektivně (bez dalšího, nikoli "na uvážení") přípustné (srov. ). Stěžovatel zmíněné dispozice však nevyužil, pakliže sice dovolání podal, ale učinil tak procesně neregulérně, v důsledku čehož nemohlo být meritorně projednáno; takovou situaci je pak logicky nevyhnutelné postavit naroveň té, kdy dovolání nepodal vůbec.

Tím je výše předznamenané hodnocení nepřípustnosti ústavní stížnosti odůvodněno; stěžovatel nesplnil podmínku vyčerpat všechny procesní prostředky, jež mu podústavní právo nabízelo.

Námitkami směřujícími proti postupům soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jež předcházely vydání napadených rozhodnutí, již nebylo třeba (a možné) se zabývat.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný; podle ustanovení a 43 odst. 1 písm. e) proto ústavní stížnost bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu