Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2076/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. E., zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem Praha, Mezibranská 1579/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. -22, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení , , , , d, , y ČR a Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl dne 22. 3. 2012 při jízdě svým osobním automobilem zastaven hlídkou Policie ČR, neboť překročil povolenou rychlost o 35 km/h. Městským úřadem v Benešově byl stěžovatel uznán vinným z přestupku, kterého se dopustil tím, že překročil povolenou rychlost a byla mu uložena pokuta ve výši 5 000,- Kč. Následně bylo zjištěno, že stěžovateli byl rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravních přestupků, oddělení správního řízení ze dne 11. 1. 2012 č. j. MHMP-33769/2012-Čar uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 14 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravně správních agend, oddělení evidence řidičů a odbavování občanů ze dne 24. 2. 2012 č. j. S-MHMP-DSA 176776/2012 mu bylo oznámeno dosažení 12 bodů bodového hodnocení podle , o silničním provozu, a byl jím informován, že s ohledem na vydání rozhodnutí ze dne 11. 1. 2012 mu byl vysloven zákaz činnosti s účinností od 11. 2. 2012. Proti stěžovateli bylo dále zahájeno trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle , kterého se dopustil tím, že ačkoli mu byl výše uvedeným rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy ze dne 11. 1. 2012 uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 14 měsíců a rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy ze dne 24. 2. 2012 mu bylo oznámeno dosažení 12 bodů bodového hodnocení podle , o silničním provozu, a byl jím informován, že s ohledem na vydání rozhodnutí ze dne 11. 1. 2012 mu byl vysloven zákaz činnosti s účinností od 11. 2. 2012, řídil dne 22. 3. 2012 osobní motorové vozidlo. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obdobně jako v dovolání nesouhlasí s názorem na totožnost skutku předmětného přestupku se skutkem, který byl předmětem trestního řízení vedeného proti němu. Tvrdí, že jeho trestní stíhání je nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, neboť z čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě vyplývá zásada ne bis in idem, která dává osobám obviněným z trestného činu ve smyslu Úmluvy záruku, že o jejich stejném jednání bude rozhodováno pouze jednou a že stejné jednání nebude projednáváno v několika řízeních trestní povahy. Podle stěžovatele soudy v jeho případě tuto procesní záruku nerespektovaly. Stěžovatel své úvahy rozvádí i s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Interpretace relevantního právního rámce provedená soudy v napadených rozhodnutích podle přesvědčení Ústavního soudu není výrazem svévole a z pohledu ústavněprávního obstojí. Argumentace Nejvyššího soudu vyjadřující se k námitkám stěžovatele opakujícím se nyní v ústavní stížnosti, tj. k otázce aplikace čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o zákazu dvojího trestání na případ stěžovatele, je zevrubná a vyčerpávající, a proto lze na odůvodnění jeho rozhodnutí bez dalšího odkázat (srov. str. 3-6).

Nutno také uvést, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší, aby z hlediska podústavního práva formuloval a blíže vymezoval jednotlivé otázky trestněprávní doktríny či určoval směr výkladu trestněprávních norem, což je primárně záležitostí ostatních soudů a zejména soudu Nejvyššího v rámci sjednocování judikatury v předmětných otázkách. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení ústavně zaručeného práva či svobody. V posuzovaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že k žádnému takovému porušení nedošlo a postupu trestních soudů nelze z ústavního pohledu nic vytknout.

Z výše uvedeného vyplývá, že zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu