Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1608/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Horálka, zastoupeného JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Trojická 20, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. 3. 2013, č.j. -39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného nákladového výroku rozhodnutí nalézacího soudu s tvrzením, že tímto výrokem došlo k porušení d (dále jen ""), dle něhož mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a dále y (správně y) garantujícího stěžovateli právo na spravedlivý proces.

2. Obchodní společnost Český inkasní kapitál, a.s. (dále jen "vedlejší účastník"), se v řízení před obecnými soudy domáhala po stěžovateli zaplacení částky 4.000,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala smluvní pokutu za nevrácení modemu, jenž byl stěžovateli zapůjčen na základě Smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, kterou stěžovatel uzavřel s obchodní společností UPC Česká republika, a.s. (dále jen "původní věřitel"). Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel v rozporu s všeobecnými obchodními podmínkami zapůjčený modem po ukončení smlouvy původnímu věřiteli nevrátil, vznikla stěžovateli povinnost uhradit původnímu věřiteli smluvní pokutu v uvedené výši. Takto vzniklou pohledávku následně původní věřitel postoupil vedlejšímu účastníku, který ji následně uplatnil žalobou v civilním soudním řízení, které bylo vyhověno rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 18. 3. 2013, č.j. -39, když stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 4.000,- Kč s příslušenstvím a zároveň povinnost nahradit mu na nákladech řízení částku 8.649,- Kč.

II.

3. Vzhledem ke skutečnosti, že proti právě uvedenému rozhodnutí není v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), odvolání přípustné, podal stěžovatel ústavní stížnost směřující proti výroku nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení, v níž poukazoval především na skutečnost, že ústavní stížností napadené rozhodnutí nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení bylo vydáno ve věci, v níž byly naplněny všechny předpoklady vymezené nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013,

sp. zn.

, jež následně Ústavní soud vedly ke zrušení , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel v této souvislosti především namítal, že se jednalo o občanskoprávní spor, žalovaná částka byla částkou bagatelní, návrh na zahájení občanského soudního řízení byl podán v podobě tzv. formulářové žaloby, předmětem sporu byla postoupená pohledávka vzniklá ze smluvního vztahu, v němž byl stěžovatel coby spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si smlouvu s jiným obsahem atd. Uložením povinnosti k náhradě nákladů soudního řízení ve výši 8.649,- Kč pak nalézací soud dle tvrzení stěžovatele porušil jeho ústavně zaručená práva, když náklady řízení přiznané vedlejšímu účastníkovi a vypočtené dílem dle Ústavním soudem následně zrušené neodpovídají povaze a hodnotě sporu.

4. Okresní soud Praha - východ ve svém vyjádření ze dne 23. 8. 2013 pouze odkázal na písemné zdůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že se k věci nebude vyjadřovat. Vzhledem ke skutečnosti, že nalézací soud se k ústavní stížnosti věcně nikterak nevyjádřil, nevyzýval již Ústavní soud stěžovatele k následné replice.

III.

5. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel domáhá toliko přehodnocení rozhodnutí nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení. Ve vztahu k právě uvedenému si Ústavní soud předně dovoluje uvést, že řízení o ústavních stížnostech není pokračováním řízení před obecnými soudy v další instanci a Ústavnímu soudu v něm zásadně nepřísluší, aby v jeho rámci přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů nebo sjednocoval jejich judikaturu. Jako soudní orgán kontroly ústavnosti totiž není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Z tohoto důvodu si Ústavní soud v projednávané věci v první řadě položil otázku, zda a za jakých okolností by rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mohlo vést k porušení základních práv, jejichž ochrany se stěžovatel domáhá.

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již opakovaně judikoval [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012,

sp. zn.

, (N 68/64 SbNU 767), nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002

sp. zn.

(U 25/27 SbNU 307)], že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do jejichž rozhodování mu zásadně nepřísluší zasahovat. Samotný spor o náhradu nákladů řízení (i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení), pak dle názoru Ústavního soudu většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Tím však není řečeno, že by tato otázka nemohla nabýt ústavně právní dimenze.

7. V posuzovaném případě pak Ústavní soud nemohl přehlédnout, že napadeným rozsudkem nalézacího soudu bylo rozhodnuto ve věci, kterou lze s ohledem na výši peněžitého plnění tvořící předmět sporu označit za bagatelní, v důsledku čehož proti němu není přípustné odvolání ( ). Posledně uvedená skutečnost sice není v rozporu s y, bylo by však proti logice tohoto omezení, aby přezkum takovéhoto rozsudku byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví [srov. např. nález ze dne 17. 3. 2009,

sp. zn.

(N 59/52 SbNU 583); též usnesení ze dne 5. 6. 2008,

sp. zn.

]. Ústavní stížnost je proto v těchto případech naopak zásadně vyloučena, přičemž výjimku představují pouze případy mimořádně závažných pochybení, což jsou typicky případy svévole nebo extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. usnesení ze dne 25. 8. 2004,

sp. zn.

(U 43/34 SbNU 421)].

8. Obdobně přísná kritéria Ústavní soud standardně aplikuje i v případech, kdy je předmětem ústavní stížnosti otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše. Jakkoliv se i tato otázka může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla jí nelze přiznat intenzitu opodstatňující závěr o porušení jeho základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002,

sp. zn.

(U 25/27 SbNU 307), nález ze dne 25. 7. 2012,

sp. zn.

].

9. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by nalézací soud v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení pochybil. Je sice pravdou, že v předmětném řízení byly naplněny všechny předpoklady vymezené nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013,

sp. zn.

, jímž Ústavní soud rozhodl o zrušení tzv. přísudkové vyhlášky. Na tomto místě je však třeba připomenout, že Ústavní soud přistoupil k jejímu zrušení s poukazem na skutečnost, že odměny za zastupování advokátem musí odpovídat povaze a náročnosti předmětného sporu, přičemž tato podmínka nebyla dle názoru Ústavního soudu v řadě případů splněna. Ústavní soud však po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadeného rozhodnutí, nedospěl (na rozdíl od stěžovatele) k závěru, že by tato podmínka pro stanovení výše odměny za právní zastoupení vedlejšího účastníka nebyla v posuzovaném případě splněna. Ústavní soud se naopak domnívá, že odměna za právní zastoupení vedlejšího účastníka ve výši 6.000,- Kč, k jejíž náhradě vedlejšímu účastníku byl stěžovatel napadeným rozhodnutím zavázán a která představuje 1,5 násobek vymáhané jistiny, není ve zjevném nepoměru k povaze a náročnosti předmětného sporu.

10. Ve vztahu k právě uvedenému je dále třeba uvést, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu bylo vydáno a zároveň nabylo právní moci ještě v době před vydáním předmětného plenárního nálezu Ústavního soudu, který se stal vykonatelným až dne 7. 5. 2013, a to s účinky ex nunc, nikoli ex tunc. Ústavní stížnost přitom neobsahuje žádnou argumentaci, proč by použití (s časovým odstupem zrušené) přísudkové vyhlášky mělo vést k porušení nějakého ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatele. Ústavní soud v této souvislosti připomíná ustanovení , podle kterého pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena. Pravidlo, že práva a povinnosti podle takových rozhodnutí nelze vykonávat, se pak zde s ohledem na potřebu zachování právní jistoty, jež v daném případě převážila nad důvody, jež Ústavní soud vedly ke zrušení předmětné vyhlášky, neuplatní (viz Sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013 č. 117/2013 Sb.).

IV.

11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

12. Jelikož nebyly naplněny podmínky uvedené v ustanovení , nebylo možno ani rozhodnout, že náklady na právní zastoupení stěžovatele hradí stát, a současně nebylo vyhověno ani žádosti stěžovatele, aby mu podle ustanovení bylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2013

Ludvík David, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu