Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2517/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Forejtové, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Široká 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013 č. j. -187, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012 č. j. -164 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze.

Stěžovatelka tvrdí, že předmětnými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na účinnou soudní ochranu podle d. V ústavní stížnosti namítá svůj nesouhlas s právním závěrem soudů ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve věcech bezdůvodného obohacení a rozpor napadaných rozhodnutí s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu k této právní otázce.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), shledá-li senát návrh zjevně neopodstatněným, odmítne jej usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků. Toto usnesení musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné ( ).

Jak sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti připomíná, Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod, nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Jakkoliv patří ustálenost soudního rozhodování k významným aspektům principu právní jistoty jako jednoho ze základních atributů spravedlivého (řádného) procesu, nelze opomíjet jedinečnost posuzovaných případů, kterou jsou soudy rovněž povinny zohledňovat. V posuzovaném případě mělo k bezdůvodnému obohacení dojít provedením exekuce k vymožení pohledávky mezitím uhrazené solidárně zavázaným dlužníkem. Soudy v napadených rozhodnutích náležitě odůvodnily, proč odvozují počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty na vydání takového bezdůvodného obohacení od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Tyto závěry Ústavní soud neshledává v rozporu s ustáleným výkladem počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, jak na ně poukazuje stěžovatelka.

Napadané závěry Nejvyššího soudu, potažmo Městského soudu v Praze proto nelze považovat za svévoli, příčící se principům právního státu a spravedlivého procesu.

V důsledku těchto zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu