Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1908/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Vratislava Chadraby a 2. Jiřího Chadraby, obou zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 14, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2013 č. j. -176, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 18. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), kterým se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen ""), kterým bylo rozhodnuto o jejich odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. listopadu 2012 č. j. -103.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že uvedeným rozhodnutím obvodního soudu byla zčásti zamítnuta stěžovateli podaná žaloba, jíž se domáhali vedle konstatování porušení práva na včasné projednání soudní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod. sp. zn. a náhrady nákladů řízení rovněž zaplacení částky 60 000 Kč s příslušenstvím pro každého stěžovatele jako finanční zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Obvodní soud shledal, že k průtahům skutečně došlo, nicméně nezapočítal do nich dobu přerušení řízení z důvodu vyřešení předběžné otázky v jiném soudním řízení, neboť v tomto období nemohla s ohledem na zákonné přerušení řízení vzniknout nemajetková újma v důsledku průtahů. Každému ze stěžovatelů tak obvodní soud přiznal finanční zadostiučinění ve výši 30 000 Kč. Stěžovatelé podali odvolání proti výrokům zamítajícím část jejich žaloby a proti výrokům o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozsudek obvodního soudu v meritu věci potvrdil a změnil pouze výroky týkající se náhrady nákladů řízení. dospěl v tomto napadeném rozhodnutí k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, přesto však jeho závěry pozměnil v tom směru, že i přerušením řízení může vznikat nemajetková újma jako důsledek porušení práva na včasné projednání věci. V případě stěžovatelů byl však nárok na finanční zadostiučinění za tuto újmu v projednávané věci shledán jako neoprávněný, neboť stěžovatelé takové zadostiučinění nárokovali již v jiném soudním řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouho vedené řízení, v němž byla řešena zmíněná předběžná otázka. Přitom z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dojde-li k průtahům jak v řízení, které je přerušeno z důvodu vyřešení předběžné otázky, tak v řízení, kde je tato otázka řešena, je třeba tuto újmu brát jako jedinou a vyhnout se tak duplicitnímu odškodňování. Vyhovění návrhu stěžovatelů tak brání zahájené řízení o nároku na finanční zadostiučinění za průtahy v souběžném a pro posuzovaný soudní proces určujícím řízení.

II.

Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé spatřují ve vydání napadeného rozhodnutí porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen "") a práva na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci dle y. Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle rekapitulují průběh určujících předchozích řízení a následně rozporují závěr městského soudu v otázce tzv. duplicitního odškodnění. tuto otázku dle stěžovatelů posoudil extrémně nespravedlivě a ve zjevném rozporu se skutečným stavem, neboť si dostatečně neprověřil své závěry o odškodnění stěžovatelů v souběžném, souvisejícím řízení, a vycházel z existence již přiznaného odškodnění. K takovému odškodnění však v případě stěžovatelů nedošlo, a proto je názor městského soudu na problematiku duplicitního odškodnění nepřípadný. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti ( a 2 ), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Jádro ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelů se závěrem městského soudu, resp. závěrem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2011 sp. zn. , ohledně problematiky tzv. duplicitního odškodnění. Tento závěr chápe Ústavní soud tak, že v případě zdánlivě oprávněných průtahů, tedy průtahů odůvodněných postupem v souběžném, souvisejícím řízení, je třeba posoudit, zda tato porušení práva na včasné projednání věci souvisí toliko zdánlivě anebo reálně. Reálně související průtahy se pak dle závěru Nejvyššího soudu mají posuzovat jako jediná újma, z čehož pak vyplývá důležitý ústavněprávní závěr, že k posouzení nároku na kompenzaci takové újmy je příslušný toliko jeden nezávislý a zákonný soudce, a tudíž nelze takové nároky rozdělovat (násobit) pro faktickou překážku věci zahájené, anebo věci rozhodnuté. V takovém případě z hlediska ústavní pozice stěžovatelů není rozhodující, zda je oním příslušným nezávislým a zákonným soudem požadované zadostiučinění přiznáno či nikoliv, neboť není zásadně přípustné, aby po rozhodnutí o tomto nároku na zadostiučinění za pochybení zasahující několik soudních řízení bylo posléze o zcela nebo v určité části totožném nároku rozhodováno znovu, ať již stejným nebo jiným soudem. Možno ještě doplnit, že stěžovateli uváděná otázka zákonnosti usnesení o přerušení řízení, jakožto otázka jiného případného nároku na přiměřené zadostiučinění, nemá pro posouzení ústavnosti postupu obecných soudů v meritu projednávané věci vliv, nehledě na skutečnost, že v ústavní stížnosti podrobnější ústavní argumentace není obsažena.

7. Ústavní stížnost tak v podstatě představuje jen pokračující polemiku stěžovatelů se závěry obecných soudů včetně Nejvyššího soudu, čímž stavějí Ústavní soud do role jakoby další soudní instance, což však jeho postavení neodpovídá. Celkově možno uzavřít, že výše uvedené závěry obecných soudů představují dle Ústavního soudu ústavně konformní interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a proto Ústavní soud nemůže zrušit rozhodnutí na takovém závěru založené, a to ani v případě, že by se sám s takovým výkladem zákona neztotožňoval. Ústavní soud tedy uzavírá, že s ohledem na y nelze konstatovat porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y, jakož ani porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným výkonem státní moci ve smyslu y.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu