Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2777/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Víta Todta, zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -210 ze dne 29. května 2013, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -192 ze dne 25. května 2011 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. -168 ze dne 17. srpna 2010 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na ochranu před libovůlí v rozhodování soudů a práva na spravedlivý proces zaručených v y (dále jen "") a v a v d (dále jen "") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Obvodního soud pro Prahu 8 rozsudkem č. j. -168 ze dne 17. srpna 2010 zamítl žalobu stěžovatele s návrhy, aby spol. Viva Casino a.s. jako druhá žalovaná (dále jen "druhá žalovaná") byla povinna stěžovateli zaplatit částku 1.122.995,- Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 530.195,- Kč ode dne 3. března 2008 do zaplacení (výrok I.), aby druhá žalovaná byla povinna platit stěžovateli částku 26.172,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. března 2008 (výrok II.), aby druhá žalovaná byla povinna zaplatit stěžovateli částku 626.267,- Kč spolu s úrokem z prodlení ode dne 3. března 2008 do zaplacení (výrok III.), uložil stěžovateli zaplatit druhé žalované na nákladech řízení částku 62.940,- Kč (výrok IV.), rozhodl, že z jedné poloviny se náhrada nákladů řízení druhé žalované nepřiznává (výrok V.) a vyslovil, že o nároku stěžovatele proti prvému žalovanému Janu Hlavsovi (dále jen "druhý žalovaný") bude rozhodnuto v rozsudku konečném (výrok VI.). K odvolání stěžovatele a druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem č. j. -192 ze dne 25. května 2011 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. až V. potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit druhé žalované na nákladech odvolacího řízení částku 62.580,- Kč (výrok II.). K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. -210 ze dne 29. května 2013 rozhodl, že toto dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o platební povinnosti druhé žalované ve výši 23.767,- Kč s příslušenstvím, se odmítá; ve zbývajícím rozsahu dovolání zamítl a uložil stěžovateli zaplatit druhé žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 26.378,- Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se v záhlaví citovanými rozhodnutími obecných soudů, které dospěly k závěru, že v projednávané věci neexistuje odpovědnost druhé žalované vůči stěžovateli na základě ust. , který ukládá každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, tj. zejména zda je ústavní stížnost přípustná a zda je dodržena lhůta k jejímu podání.

v ustanovení ve znění účinném do dne 31. prosince 2012 stanovil, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí soudu prvního stupně v celém rozsahu, tedy včetně výroku VI., jímž bylo vysloveno, že o nároku stěžovatele proti prvému žalovanému bude rozhodnuto v rozsudku konečném. Jelikož tedy tento výrok nepředstavuje konečné rozhodnutí ve věci, není proti němu ústavní stížnost přípustná.

Dovolání stěžovatele proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o platební povinnosti druhé žalované ve výši 23.767,- Kč s příslušenstvím, pak bylo odmítnuto proto, že se týkalo dvou samostatných dílčích nároků na náhradu škody (bolestného ve výši 18.000,- Kč a škody na věcech ve výši 5.767,- Kč), jejichž výše nepřesahuje 50.000,- Kč. Nejvyšší soud tedy v této části dovolání stěžovatele odmítl pro jeho objektivní zákonnou nepřípustnost, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení. V takovém případě se neuplatní zásada vyslovená v , nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Jestliže tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost až po doručení rozhodnutí o dovolání, stalo se tak v části směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí soudu odvolacího, jimiž bylo rozhodováno o platební povinnosti druhého žalovaného ve výši 23.767,- Kč s příslušenstvím, zjevně opožděně.

Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [, písm. d)y]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

V souzené věci obecné soudy shodně dospěly k závěru, že za stěžovateli vzniklou škodu druhá žalovaná neodpovídá, a proto byla žaloba stěžovatele vůči ní zamítnuta. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se celou věcí velmi podrobně zabývaly a argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za logickou a srozumitelnou. Úvahy obecných soudů neshledal Ústavní soud ani nikterak nepřiměřenými či extrémními. Závěr obecných soudů, s nímž stěžovatel nesouhlasí, tak považuje Ústavní soud za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a z hlediska ústavnosti mu nemá co vytknout.

Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. , podle ust. a podle ust. z části jako opožděně podanou, z části jako nepřípustnou a z části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2013

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu