Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3623/12

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele JUDr. Františka Banďoucha, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012 č. j. -219, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2010 č. j. -186, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2010 č. j. -95, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Dne 21. 9. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v y, v , v d (dále jen ""), v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. vyplývá, že základem sporu je skutečnost, že se stěžovatel nestal vlastníkem v napadených rozhodnutích vymezeného podílu na tam specifikovaných nemovitostech.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle , ve znění , musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

K věci samé Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele odkazující na ústavněprávní principy upínající se zejména ke stěžovatelově dobré víře, je vzhledem k těžišti právě projednávané věci, nepřiléhavá. Zejména Městský soud v Praze ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku vysvětlil, že předmětná kupní smlouva, na základě níž měl stěžovatel nabýt podíl na nemovitostech, byla uzavřena ještě před vznikem dědické dohody. Proto bylo nutno i na nezletilého syna prodávající pohlížet jako na potencionálního dědice a tento se proto mohl posléze prostřednictvím jemu ustanoveného zástupce, dovolat jako opomenutý spoluvlastník relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Taková kupní smlouva se stala neplatnou ex tunc, a proto sporné nemovitosti patří (resp. patřily) do vlastnictví tehdejší prodávající (v kontextu ústavní stížností napadených rozhodnutí úpadce) a správce konkurzní podstaty je z toho důvodu zapsal do soupisu konkurzní podstaty správně. Stěžovatel se pak v ústavní stížnosti s touto konstrukcí soudů argumentačně nevyrovnal; je přitom jistě pravda, že stěžovatelem citované rozhodnutí Městského soudu v Praze dne 4. 4. 1972 sp. zn. na danou věc přímo nedopadá, a že právní postavení stěžovatele, nahlíženo optikou právě projednávané věci, není šťastné. Na druhou stranu stěžovateli nic nebránilo v tom, aby předmětnou kupní smlouvu uzavřel až po ujednání dědické dohody. Tvrzení stěžovatele, že syn prodávající by se nikdy dědicem předmětných nemovitostí nestal, je poněkud spekulativní, neboť bylo-li by v dědickém řízení postupováno podle práva, mohla se celá věc ubírat i jiným směrem. Stěžovatel se rovněž v ústavní stížnosti ani náznakem nepokouší vysvětlit, jaký rámec by v intencích jeho představ ochrana některých subjektů dědického řízení měla vlastně mít; postupovalo-li by se tak, jak stěžovatel naznačuje, celý ochranný mechanismus by byl značně oslaben a v některých případech dokonce i vyloučen.

Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle . Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti. To se týká i žádosti o předběžné projednání věci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu