Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1622/13

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti 1) Ing. Miroslava Valkouna a 2) Nataši Valkounové, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2013, č. j. -807, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 10. 6. 2011, č. j. -635, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou dne 20. 5. 2013 se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv zaručených článkem 2 odst. 3 a y, a , a d (dále jen " "), a , dodatku č. 1 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, domáhali zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o náhradu škody.

Z napadených rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé jako manželé byli žalováni žalobkyní ing. Alexandrou Kynclovou, která se domáhala zaplacení částky 1.022.600,-- Kč spolu s úroky z prodlení z titulu náhrady škody. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 395.905,60 Kč. Obvodní soud pro Prahu 6 proto v tomto rozsahu řízení zastavil a předmětem sporu nadále zůstala částka 547.694,40 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se domáhala vůči žalovaným zaplacení této částky s tvrzením, že je výlučnou vlastnicí domu v P., ve kterém žalovaní jako bývalí nájemci bytu provedli bez jejího souhlasu a bez stavebního povolení řadu stavebních úprav, což mělo vést ke vzniku škody.

Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které vzhledem ke kariéře sporu primárně směřovalo ke zjištění rozsahu škody a vyčíslení nákladů na práce, které žalobkyně vynaložila v souvislosti s nepovolenými stavebními úpravami, které provedli žalovaní (stěžovatelé), vynesl rozsudek, kterým žalobkyni částečně vyhověl. Shora označeným rozsudkem uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 236.960,80 Kč s 10% úrokem z této částky ročně od 24. března 2000 do zaplacení (bod I.), v dalších bodech žalobu zamítl (body II. a III.), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku ve výši 39.046,90 Kč a náklady řízení ve výši stanovené samostatným usnesením na účet soudu prvního stupně (V.) a stejně tak žalovaným uložil povinnost zaplatit státu společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 39.046,90 Kč a náklady řízení ve výši stanovené samostatným usnesením na účet soudu prvního stupně (VI.).

Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ad I. a ad III. potvrdil; ve výroku ad II. rozsudek změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 300.753,20 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 24. 3. 2000 do zaplacení, a v dalším rozhodnutí potvrdil. Dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů, náklady řízení státu a soudní poplatek z odvolání žalobkyně. Žalobkyně podle odvolacího soudu jednoznačně prokázala, že protiprávní jednání žalovaných, které zásadním způsobem ovlivnily statiku domu, a uvedl, že se žalobkyni podařilo prokázat žalovanou výši způsobené škody.

Stěžovatelé za neústavní považují posouzení otázky promlčení v případech náhrady škody. Podle jejich názoru ke zmenšení majetku žalobkyně a ke vzniku škody došlo nejpozději v roce 1985 a od tohoto okamžiku začala běžet objektivní promlčecí lhůta, kterou soudy ústavní stížností napadenými rozsudky nevzaly v potaz. Stěžovatelé dále namítají pochybení obecných soudů, která se týkají obsahu a rozsahu případné náhrady škody. Dále obecné soudy porušily normy jednoduchého práva týkající se práva účastníka civilního soudního řízení dokazovat svá skutková tvrzení, která tvoří jeho procesní obranu ve sporu a povinnost soudu prověřit a zjistit skutkový stav tvrzený účastníky řízení. Stěžovatelé také ve své stížnosti uvedli, že podali současně dovolání a žádají proto o přerušení řízení o ústavní stížnosti do doby rozhodnutí o dovolání.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, vždy prověří, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány zásadně na přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, zejména procesními prostředky, plynoucími z relevantních procesních právních norem.

Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Ústavní soud se proto musel zabývat otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na novelizaci a , provedenou v obou případech , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Vztah mezi dovoláním a ústavní stížností po shora zmíněné novelizaci již Ústavní soud posuzoval zejména v usnesení ze dne 28. 3. 2013 ve věci

sp. zn.

. Z něj plyne, že dovolání přípustné podle , ve znění , je nutné považovat za mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz a contrario ). V návaznosti na to Ústavní soud konstatoval, že byl pozměněn tak, že musí být nově vyčerpán i mimořádný opravný prostředek, který orgán o něm rozhodující může odmítnout z důvodů závisejících na jeho uvážení. V té souvislosti však stále platí, že následné odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na takovém uvážení způsobuje zachování lhůty k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu. Tyto závěry Ústavního soudu potvrzené usnesením ze dne 23. 5. 2013,

sp. zn.

, jsou navíc v souladu s provedeným intencionalistickým výkladem příslušných ustanovení , neboť i zde bylo záměrem normotvůrce zakotvit nepřípustnost ústavní stížnosti v případě nevyčerpání mimořádného opravného prostředku - dovolání, které je nově založeno na vyřešení právní otázky. Uvedený postup je i v souladu s kritérii procesní ekonomie, neboť řízení o ústavní stížnosti je až ultima ratio, a všechny orgány veřejné moci jsou povinny zabezpečit dodržování základních práv a svobod, což se týká i dovolacího soudu. Navíc, dle není Ústavní soud povolán k tomu, aby bez dalšího posuzoval přípustnost dovolání, kdy tato otázka musí být primárně vyřešena dovolacím soudem.

V daném případě je nutné konstatovat, že skutečnosti uvedené v ústavní stížnosti nevedou k závěru, že by mělo dojít k aplikaci ustanovení a tedy, že případné dovolání může být odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. Stěžovatelé sice napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, avšak dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku stále nerozhodl. Stěžovatelé tak nevyčerpali všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého práva a jejich ústavní stížnost je tudíž nepřípustná ( , ve znění ). Vzhledem k argumentaci v ústavní stížnosti Ústavní soud pouze konstatuje, že navrhované přerušení řízení nepřichází v úvahu, neboť by to bylo jak v rozporu s procesní ekonomií, tak pro to nejsou splněny podmínky stanovené . Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Milada Tomková, v. r.

soudce zpravodaj