Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4871/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora, Exekutorský úřad Beroun, Palackého 31/2, Beroun, zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem Hořejší nábřeží 786/21, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2012 č. j. -58, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci [d (dále jen "")].

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto, že věc vedená u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. se přikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Brně. Předmětem řízení je žaloba o ochranu osobnosti, kterou se žalobci Miroslav a Petr Slavíkovi (v tomto řízení vedlejší účastníci) po stěžovateli jako žalovaném domáhají zaplacení částky 3 000 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou měl stěžovatel jako soudní exekutor způsobit v exekučním řízení. Návrh na přikázání věci k jinému soudu podali vedlejší účastníci s tím, že jejich bydliště se nachází v obvodu Krajského soudu v Brně a oba jsou invalidními důchodci.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že v exekučních řízeních vedených u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. a , ve kterých byl provedením exekuce pověřen stěžovatel, několikrát rozhodoval Krajský soud v Brně. Rozhodoval i o odvoláních vedlejších účastníků proti usnesení soudního exekutora ze dne 24. 4. 2009 č. j. 15 EX 68/2006-106 a ze dne 3. 5. 2011 č. j. 15 EX 68/2006-171. Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že žalobce trpí závažnými, jej omezujícími, chorobami a rovněž že zdravotní stav druhého žalobce není dobrý. Přihlédl též k jejich finanční situaci. Dle Nejvyššího soudu jsou dány důvody pro přikázání věci z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Brně, kde lze očekávat, že bude splněn požadavek rychlejšího a hospodárnějšího řízení. Bez významu není ani skutečnost, že místo konání exekuce prodejem nemovitostí se nachází v obvodu Krajského soudu v Brně. Při rozhodování soud zohlednil i mimořádné poměry účastníků s tím, že delegováním se nikterak neztíží postavení stěžovatele.

Stěžovatel s přikázáním věci nesouhlasil, neboť návrh vedlejších účastníků na delegaci považoval a považuje za účelový.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že tvrzení vedlejších účastníků v podané žalobě jsou nepravdivá, velmi účelově pojatá a nemohou odůvodňovat delegaci předmětné věci k jinému než příslušnému soudu. Vedlejší účastníci vynakládají nemalé finanční prostředky na své právní zastoupení, na to, aby zkreslováním faktů a účelovým osočováním stěžovatele, soudů, oprávněné dosáhli toho, že nezúčastněné třetí osoby a nezávislé subjekty je budou vnímat jako osoby, které se staly "oběťmi" protiprávních činů stěžovatele, a že je třeba jim "pomoci" a pokud si chtějí vybrat soud, tak jim toto umožnit. Rozhodnutí Nejvyššího soudu tento názor stěžovatele potvrzuje, neboť z něj v zásadě plyne, že postačí, když si vedlejší účastník opatří několik zpráv od psychiatrů a ošetřujících lékařů, bez ohledu na skutečnost, že tam uvedené zdravotní obtíže měl vedlejší účastník již dávno před zahájením exekučního řízení, příp. některé neměl nikdy, a už to samo o sobě by mělo prokazovat existenci "závažných, omezujících chorob a nedobrého zdravotního stavu" s tím, že za všechny zdravotní obtíže patrně může soudní exekutor, protože jej protiprávně exekvuje.

Stěžovatel poukazuje na vyjádření Ministerstva spravedlnosti ze dne 6. 9. 2012 a 26. 11. 2012, dle kterých ministerstvo zamítlo žádosti o náhradu materiální i nemateriální újmy obou vedlejších účastníků a manželky prvního vedlejšího účastníka.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení .

Podle y nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ústavní soud se ve svých rozhodnutích, týkajících se výkladu práva na zákonného soudce, již vícekrát zabýval otázkou dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu [viz např. nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

či

(dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování.

Předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky uvedené v tomto ustanovení. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých rozhodnutích, lze souhlasit s tím, že předpokladem uvedeného postupu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným, než podle zákona příslušným soudem (nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996

sp. zn.

). Na straně druhé Ústavní soud zdůrazňuje, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001

sp. zn.

).

Samotné rozhodování o této delegaci svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům a Ústavnímu soudu, jak vyplývá z výše uvedeného, nepřísluší jejich rozhodnutí přehodnocovat, pokud ze strany obecného soudu nedošlo k porušení základního práva či svobody účastníků řízení. Ústavní soud v tomto případě neshledal, že by Nejvyšší soud, jako soud příslušný k rozhodnutí o delegaci, při svém rozhodování zasáhl do základních práv stěžovatele, neboť své rozhodnutí řádně a logicky zdůvodnil a plně respektoval výjimečnost možnosti aplikace ustanovení V napadeném usnesení soud akcentoval zejména osobní poměry účastníků řízení, jejich zdravotní situaci, jakož i finanční možnosti. Argumentaci stěžovatele, jenž s delegací nesouhlasil, vzal soud v úvahu a dospěl k závěru, že i přes jeho nesouhlasné stanovisko jsou důvody pro přikázání věci jinému soudu dány, neboť lze důvodně očekávat, že bude naplněn požadavek rychlejšího a hospodárnějšího řízení. Soud uzavřel, že delegováním věci se nijak neztíží postavení stěžovatele, neboť jako soudní exekutor vykovává exekuce i mimo obvod svého sídla a tudíž mu nebude činit potíže cestovat k přikázanému soudu.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno žádné základní právo či svoboda stěžovatele a s ohledem na tento závěr pak Ústavní soud konstatuje, že mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu