Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1799/13

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) - ze dne 3. září 2013

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti Appointing Authority, s. r. o., IČ: 29373077, se sídlem Vyškov, Nádražní 4/3, právně zastoupené JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Vyškov, Puškinova 419/5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. , kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta 5 000 Kč za nesplnění povinnosti spočívající v předložení požadovanéy rejstříkovému soudu rovněž v elektronické podobě.

I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. byla porušena základní práva stěžovatelky garantovaná ve spojení s a 3, a d.II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. se zrušuje.

Odůvodnění

I.

1. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně" či "rejstříkový soud") ze dne 1. 11. 2012 č. j. C 76443-RD7/KSBR, Fj 93851/2012, byla stěžovatelka vyzvána k předložení notářského zápisu ze dne 12. 9. 2012, NZ 129/2012, a to ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení předmětného usnesení. Stěžovatelka byla v uvedeném usnesení dále poučena o tom, že požadovanouu je třeba předložit v obligatorní elektronické podobě, a dále o skutečnosti, že nesplnění uložené povinnosti může být ze strany soudu prvního stupně sankcionováno.

2. Vzhledem ke skutečnosti, že požadovaná nebyla stěžovatelkou soudu prvního stupně ve stanovené lhůtě předložena, byla stěžovatelce usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2013 č. j. C 76443-RD14/KSBR, Fj 93851/2012, uložena pokuta ve výši 5 000 Kč.

3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž poukazovala na skutečnost, že ustanovení , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které ukládá podnikatelům zapsaným v obchodním rejstříku povinnost předložit rejstříkovému soudu bez zbytečného odkladu od vzniku rozhodné skutečnostiy zakládané do sbírky listin, bylo s účinností od 1. 1. 2012 novelizováno tak, že nově již neukládá povinnost předkládat rejstříkovému souduy ve dvojím vyhotovení, a notářský zápis, jehož předložení soud prvního stupně po stěžovatelce svým usnesením ze dne 1. 11. 2012 požadoval, byl již soudu prvního stupně předložen, neboť se jednalo o přílohu stěžovatelčina návrhu na její zápis do obchodního rejstříku, do něhož byla tato zapsána usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 10. 2012 č. j. C 76443-RD3/KSBR, Fj 82263/2012, které nabylo právní moci dne 25. 10. 2012. Stěžovatelka s ohledem na právě uvedené dále uvedla, že žádné platné a účinné ustanovení českého právního řádu povinnost předkládat rejstříkovému souduy ve dvojím vyhotovení neukládá, a proto je třeba na odvoláním napadené usnesení nahlížet jako na neústavní a odporující základním principům demokratického státu, neboťd (dále též jen "Listina") stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") však usnesením ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. odvolání stěžovatelky nevyhověl a napadené usnesení, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta 5 000 Kč za nesplnění povinnosti spočívající v předložení požadovanéy rovněž v elektronické podobě, potvrdil. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud sice přisvědčil argumentaci stěžovatelky ve vztahu k novelizaci ustanovení obchodního zákoníku, když s účinností od 1. 1. 2012 toto ustanovení nadále neukládá povinnost předkládaty ve dvojím vyhotovení, vzápětí však uvedl, že stěžovatelka přehlédla ustanovení obchodního zákoníku, podle něhož musí být návrh na zápis doložen listinami o skutečnostech, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a listinami, které se zakládají do sbírky listin. Notářský zápis, jehož předložení bylo požadováno nejen v listinné, ale následně rovněž v elektronické podobě, je pak třeba považovat jednak zau o skutečnostech, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a jež se proto zakládá do rejstříkového spisu, a jednak zau, která se v souladu s ustanovením obchodního zákoníku zakládá do sbírky listin. Vzhledem k této skutečnosti tak bylo dle názoru odvolacího soudu nezbytné, aby tato byla rejstříkovému soudu při zápisu stěžovatelky do obchodního rejstříku předložena ve dvojím vyhotovení, a to jednou v listinné podobě k založení do rejstříkového spisu a jednou v podobě elektronické, jež je předepsána ustanovením , kterou se stanoví způsob převedení listin do elektronické podoby, způsob nakládání s převedenými listinami a obligatorní elektronická podoba listin (vyhláška o digitalizaci obchodního rejstříku), k založení do sbírky listin. Protože však předmětná byla předložena pouze v podobě listinné, byla výzva soudu prvního stupně k jejímu předložení rovněž v elektronické podobě dle názoru odvolacího soudu zcela po právu a v souladu se zákonem (a to s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů, tak bylo i napadené rozhodnutí, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta za nesplnění uložené povinnosti.

II.

5. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ""), se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu y, zákazu libovůle zakotveného v a 3y, principů právního státu vyjádřených v a 4y (dále jen "") a konečně y.

6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve stručně shrnula průběh soudního řízení a následně poukázala na nesprávnou interpretaci ustanovení obchodního zákoníku provedenou obecnými soudy, a to zejména vzhledem k novelizaci tohoto ustanovení, neboť toto ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2012 nově neukládá povinnost předkládat rejstříkovému souduy zakládané do sbírky listin ve dvojím vyhotovení.

7. Stěžovatelka na okraj své ústavní stížnosti upozornila rovněž na skutečnost, že se jí ze strany odvolacího soudu dostalo chybného poučení o opravném prostředku, neboť v usnesení odvolacího soudu, jež bylo napadeno ústavní stížností, odvolací soud uvedl, že proti předmětnému usnesení je přípustné dovolání, a to za podmínek stanovených v ustanovení . Jak však stěžovatelka upozornila, je přípustnost napadeného usnesení dle vyloučena, neboť se jedná o usnesení, kterým bylo rozhodnuto o pořádkovém opatření.

8. Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka neuvádí v řízení před Ústavním soudem žádné námitky, s nimiž by se již nevypořádal v odůvodnění svého usnesení, jež bylo napadeno ústavní stížností. S ohledem na tuto skutečnost odvolací soud neshledává žádný důvod ke změně svého právního názoru vyjádřeného v tomto usnesení, a rozhodnutí proto ponechává na úvaze Ústavního soudu.

III.

9. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud si úvodem dovoluje připomenout, že jeho úkolem je dle y toliko ochrana ústavnosti, nikoli kontrola "běžné" zákonnosti. Ústavní soud tak není povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace "jednoduchého" práva s výjimkou případů, kdy v důsledku nesprávné aplikace či interpretace těchto právních norem dojde k neoprávněnému zásahu do základních práv či svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány ústavním pořádkem České republiky.

11. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 2. 9. 2010

sp. zn.

(N 183/58 SbNU 605) nebo nález ze dne 24. 1. 2013

sp. zn.

(N 18/68 SbNU 243), oba dostupné též na http://nalus.usoud.cz], dochází k takovému neoprávněnému zásahu do ústavně garantovaných základních práv a svobod mj. tehdy, pokud je výklad právních předpisů provedený orgány veřejné moci v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti, přičemž tímto "extrémním rozporem" je třeba rozumět především případy, kdy je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy nebo orgán veřejné moci přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

12. Za extrémní případ interpretace právních předpisů označil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 9. 2004

sp. zn.

(N 126/34 SbNU 285) i situaci, kdy určité zákonné ustanovení bylo ze strany obecných soudů interpretováno natolik extenzivně, že tím byla jednotlivci založena povinnost jednat nad rozsah zákona, čímž došlo k porušení y. Ústavní soud v předmětném rozhodnutí připomněl své závěry obsažené v nálezu ze dne 28. 1. 2004

sp. zn.

(N 12/32 SbNU 107), v němž upozornil na skutečnost, že ustanovení y má dvě dimenze, přičemž ta první zpřesňuje dopad ustanovení y na individuální osoby a ta druhá představuje strukturální princip demokratického právního státu, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

13. Po prostudování ústavní stížnosti (jejíž podstatou byla otázka, v jaké podobě a v kolika vyhotoveních byla stěžovatelka povinna předložit rejstříkovému soudu notářský zápis obsahující její zakladatelskouu), jakož i rozhodnutí, jež byla v řízení před obecnými soudy vydána, dospěl Ústavní soud k závěru, že rovněž usnesení odvolacího soudu napadené ústavní stížností je založeno na takovém výkladu ustanovení obchodního zákoníku ve spojení s a 3, obchodního zákoníku a vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku, jenž je v extrémním rozporu s požadavkem na ústavně konformní výklad právních předpisů.

14. Extrémní rozpor napadeného usnesení s požadavkem na jeho ústavnost spatřuje Ústavní soud v tom, že výklad příslušných ustanovení obchodního zákoníku, jakož i vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku provedený obecnými soudy nerespektuje pravidla jazykového, systematického ani teleologického výkladu právních předpisů, a je tak pouhým výrazem svévole obecných soudů, a to z následujících důvodů.

15. Ústavní soud po provedené interpretaci příslušných zákonných i podzákonných ustanovení dospěl k závěru, že z žádného ustanovení obchodního zákoníku ani vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku, na něž bylo ze strany odvolacího soudu odkazováno, nikterak nevyplývá povinnost předložit předmětný notářský zápis obsahující zakladatelskouu stěžovatelky rejstříkovému soudu ve dvojím vyhotovení. V tomto bodě lze dle názoru Ústavního soudu souhlasit s argumentací soudu odvolacího jen do té míry, že je třeba i v posuzovaném případě aplikovat ustanovení obchodního zákoníku, podle něhož musí být návrh na zápis doložen listinami o skutečnostech, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a listinami, které se zakládají do sbírky listin. Souhlasit lze také se závěrem odvolacího soudu o tom, že notářský zápis obsahující zakladatelskouu stěžovatelky je jednaku o skutečnostech, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a jednaku, která se v souladu s obchodního zákoníku zakládá do sbírky listin. Souhlasit však již nelze s tvrzením, že z právě uvedeného důvodu je třeba předložit předmětnouu ve dvojím vyhotovení, a to jednou v listinné podobě k založení do rejstříkového spisu a jednou v podobě elektronické k založení do sbírky listin.

16. Předně je třeba upozornit na skutečnost, že dle obchodního zákoníku lze návrh na zápis do obchodního rejstříku, jakož iy prokazující skutečnosti v tomto návrhu uvedené předkládat v listinné nebo elektronické podobě. Z právě uvedeného ustanovení tedy zcela zřejmě vyplývá, že podnikatel, který podává návrh na zápis do obchodního rejstříku, si může sám zvolit, v jaké podobě svůj návrh ay prokazující skutečnosti v návrhu uvedené rejstříkovému soudu předloží. Z uvedeného ustanovení však dle názoru Ústavního soudu naopak nikterak nevyplývá, že by byl povinen předložit předmětnéy v obou formách, tedy jak v listinné, tak v elektronické podobě.

17. Tvrzení odvolacího soudu o tom, že stěžovatelka byla povinna předložit předmětnouu, kterou v listinné podobě již dříve rejstříkovému soudu předložila, rovněž v podobě elektronické za účelem jejího založení do sbírky listin, je třeba odmítnout, a naopak je třeba dát za pravdu stěžovatelce, která poukazovala na chybnou aplikaci ustanovení vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku provedenou odvolacím soudem. Je sice pravda, že podle věty druhé obchodního zákoníku může Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou stanovit, které návrhy na zápis a kteréy lze podávat pouze v elektronické podobě. Odvolacímu soudu však nelze přisvědčit v tom, že takovouu, kterou lze předkládat rejstříkovému soudu toliko v elektronické podobě, je s ohledem na ustanovení vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku rovněž notářský zápis obsahující zakladatelskouu stěžovatelky. Ústavní soud se v tomto bodě zcela ztotožnil s argumentací stěžovatelky, dle níž není odkaz odvolacího soudu na právě uvedené ustanovení přiléhavý, neboť předmětné ustanovení se vztahuje toliko nay, jimiž se nedokládají skutečnosti uvedené v návrhu na zápis nebo změnu anebo výmaz zápisu v obchodním rejstříku. Aplikace ustanovení vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku je tak v posuzovaném případě vyloučena, neboť notářský zápis obsahující zakladatelskouu je naopaku, kterou se skutečnosti uvedené v návrhu na zápis do obchodního rejstříku dokládají (což ostatně v napadeném usnesení konstatuje i odvolací soud).

18. Ustanovením, které nebylo ze strany odvolacího soudu vzato do úvahy, je i ustanovení obchodního zákoníku, dle něhož rejstříkový soud uchovává návrhy ay pouze v elektronické podobě, ledaže to charakter takového návrhu neumožňuje. Podle věty druhé téhož ustanovení převede rejstříkový soud bez zbytečného odkladu do elektronické podoby ty návrhy ay, které mu byly předloženy v podobě listinné. Z tohoto ustanovení dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že není nezbytné, abyy, jimiž se prokazují skutečnosti uvedené v návrhu na zápis do obchodního rejstříku, byly rejstříkovému soudu předkládány v listinné podobě za účelem jejich založení do rejstříkového spisu (jak odvolací soud v napadeném usnesení chybně dovodil), neboť návrhy ay uchovává rejstříkový soud pouze v elektronické podobě ay, které jsou mu doručeny v podobě listinné, je povinen za tímto účelem do elektronické podoby převést. Pokud však stěžovatelka zvolila proy, které předložila rejstříkovému soudu, podobu listinnou, bylo dle citovaného ustanovení povinností soudu tytoy do elektronické podoby převést a takto založit do sbírky listin. Je proto ústavně nekonformní, pokud rejstříkový soud této své povinnosti uložené mu zákonem nedostál, a naopak ji přenesl na stěžovatelku, aniž by pro takový postup měl zákonnou oporu (srov. PELIKÁNOVÁ, Irena. Komentář k , in: ASPI: LIT16992CZ, nebo HAMPEL, P., POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, str. 147-148).

19. Své tvrzení o tom, že platné a účinné právní předpisy požadují předložení notářského zápisu obsahujícího zakladatelskouu stěžovatelky toliko v jediném vyhotovení (přičemž je jen a pouze na stěžovatelce, v jaké podobě se tak stane, jak již bylo osvětleno výše), odůvodnila stěžovatelka mj. odkazem na ustanovení obchodního zákoníku, které bylo s účinností od 1. 1. 2012 novelizováno Podle tohoto ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2012 postačuje, pokud podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku předloží bez zbytečného odkladu od vzniku rozhodné skutečnosti rejstříkovému souduy zakládané do sbírky listin v jediném vyhotovení, nikoliv ve vyhotovení dvojím, jako tomu bylo do 31. 12. 2011. Rovněž s touto argumentací stěžovatelky se Ústavní soud ztotožnil, a to s ohledem na účel uvedené novelizace, jenž je vyjádřen v důvodové zprávě k Dle důvodové zprávy byla povinnost předkládaty, jimiž se dokládá návrh na zápis v obchodním rejstříku, ve dvojím vyhotovení odstraněna s ohledem na skutečnost, že došlo k digitalizaci obchodního rejstříku a sbírka listin se nově vede pouze v elektronické podobě, proto zákonodárce považoval povinnost předložitu pouze v jednom vyhotovení za dostatečnou.

20. Ve vztahu k námitce stěžovatelky týkající se nesprávného poučení o přípustnosti mimořádného opravného prostředku, kterého se stěžovatelce dostalo v rámci napadeného usnesení, Ústavní soud uvádí, že se s touto námitkou stěžovatelky ztotožnil, přičemž shledal, že proti napadenému usnesení není dovolání k Nejvyššímu soudu dle přípustné. Přesto Ústavní soud dospěl k závěru, že v důsledku právě uvedeného pochybení odvolacího soudu nedošlo k újmě na právech stěžovatelky, neboť stěžovatelka, jsouc kvalifikovaně právně zastoupena, se tímto nesprávným poučením soudu neřídila a namísto nepřípustného dovolání podala k ochraně svých práv ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem věcně projednána.

IV.

21. Vzhledem k výše uvedenému má Ústavní soud za to, že výklad ustanovení § 32 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s § 33 odst. 1 a 3, § 38k odst. 1 obchodního zákoníku a § 2 vyhlášky o digitalizaci obchodního rejstříku provedený obecnými soudy nerespektuje pravidla jazykového, systematického ani teleologického výkladu právních předpisů, a je tak výrazem svévole obecných soudů, neboť tyto na základě jimi provedené extenzivní interpretace předmětných ustanovení uložily stěžovatelce povinnost, která z platných a účinných právních předpisů nikterak nevyplývala, a za její nesplnění stěžovatelku sankcionovaly. Tímto postupem tak došlo k porušení práv stěžovatelky garantovaných ve spojení s a 3, a d, a proto Ústavní soud stěžovatelce vyhověl a napadené rozhodnutí z tohoto důvodu dle ustanovení zrušil. Ústavní soud takto rozhodl v souladu s ustanovením mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.