Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
80604.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 79/13
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatelů JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., právně zastoupeného JUDr. Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou se sídlem Senovážné náměstí 978/23, Praha 1, a Mgr. Vladimíry Halperin Matouškové, právně zastoupené JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem Senovážné náměstí 978/23, Praha 1, proti postupu Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci vedené pod sp. zn. 20 D 1442/2003 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 4. 1. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali vyslovení výroku, že "postupem Obvodního soudu pro Prahu 8 ve věci původně vedené pod sp. zn. 20 D 1442/2003 , kde stěžovatelé podali odvolání, které je Obvodním soudem pro Prahu 8 nesprávně vedeno pod sp. zn. 20 D 388/2012 a Městského soudu v Praze byla porušena ústavo u zaručená práva stěžovatelů". Dále žádali, aby Ústavní soud ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") vyslovil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny".
V ústavní stížnosti stěžovatelé brojili proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 v řízení o dodatečném projednání dědictví po jejich babičce, Františce Matouškové, vedeném pod sp. zn. 20 D 1442/2003 . Obecnému soudu konkrétně vytýkali, že s nimi v řízení nejednal, přestože jsou prokazatelně jeho účastníky, a nedoručil jim ani posléze vydané rozhodnutí č. j. 20 D 1442/2003 -31 ze dne 15. 7. 2004, kterým bylo potvrzeno nabytí majetku jedinému dědici Slavomíru Matouškovi. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelé podali dne 15. 8. 2011 odvolání, o němž však dosud nebylo rozhodnuto, ba dokonce příslušný spis nebyl, dle přesvědčení stěžovatelů úmyslně, předložen odvolacímu soudu. Soudkyně navíc účelově činí úkony pod nesprávnou spisovou značkou 20 D 388/2012 (správně sic: 20 D 388/2011 ). Na postup soudu ve věci si navrhovatelé stěžovali, nicméně jejich podání evidovaná pod sp. zn. 41 ST 53/2012 a 41 ST 52/2012 nevedla k nápravě. Stěžovatelé tedy požádali v souladu s ustanovením § 174a zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, o určení lhůty k předložení spisu s podaným odvoláním soudu druhého stupně. Přestože již uplynuly lhůty ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o soudech a soudcích, stěžovatelé nebyli do dnešního dne vyrozuměni o tom, že byl spis s jejich žádostí postoupen Městskému soudu v Praze, neobdrželi ani rozhodnutí Městského soudu v Praze. Podle náhledu stěžovatelů byla postupem obou zmiňovaných obecných soudů porušena jejich ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 1 a čl. 36 Listin y.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání. V daném případě k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústav y a čl. 2 odst. 2 Listin y).
Pravomoci Ústavního soudu vycházející v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústav y jsou v případě ústavní stížnosti konkretizovány v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu . Ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud je pak oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ]; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí (kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu nebo svobodě stěžovatele), Ústavní soud příslušnému orgánu zakáže, aby v porušování práva pokračoval, případně mu přikáže, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ].
Pokud stěžovatelé v petitu svého návrhu, jímž je Ústavní soud vázán, navrhují, aby Ústavní soud ve smyslu čl. 23 Listin y vyslovil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny", pak musí Ústavní soud konstatovat, že takto vymezenou kompetencí nedisponuje. V oblasti ústavních stížností nemůže totiž vydávat jiná rozhodnutí, než předpokládá shora citované ustanovení § 82 zákona o Ústavním soudu , které rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně.
Z výše vyložených důvodů odmítl proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh, k jehož projednání není příslušný dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu .
Budiž doplněno, že stěžovateli uváděný čl. 23 Listin y přiznává občanům právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod založený Listino u, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. Postupem Obvodního soudu pro Prahu 8, či Městského soudu v Praze, nemohlo být toto právo porušeno.
Ústavní soud považuje za významné poukázat rovněž na skutečnost, že v průběhu řízení před Ústavním soudem Městský soud v Praze vydal usnesení č. j. 24 Co 16/2013 -115 ze dne 29. 3. 2013, jímž k odvolání stěžovatelů zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 20 D 1442/2003 -31 ze dne 15. 7. 2004 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom soudu prvního stupně uložil, aby jednal se stěžovateli jako s účastníky dědického řízení a aby stěžovatelům doručil veškerá rozhodnutí vydaná v řízení o dodatečném projednání dědictví, o což stěžovatelé ve své ústavní stížnosti především usilovali. Je tak zřejmé, že požadavek bezprostředního zásahu Ústavního soudu zcela pozbyl na aktuálnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2013
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj