Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2245/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti 1/ Ing. Libora Hamříka, 2/ Marie Hamříkové, zastoupených Mgr. Janou Glogarovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 11. 2012 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení České republiky (dále jen " ") a ustanovení a základních práv a svobod (dále jen " ") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci.

Shora uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatelů, jíž se domáhali na žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) zaplacení částky 22 396 Kč z titulu náhrady škody v režimu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "). K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil.

Stěžovatelé se před obecnými soudy domáhali náhrady škody, jež jim měla být způsobena v souvislosti s nesprávným vyznačením právní moci rozsudku v řízení, v němž jim byla uložena povinnost, a který v následném exekučním řízení byl titulem pro její vymáhání. Podle jejich názoru jim vznikla škoda, představovaná náklady, které jim v tomto exekučním řízení vznikly, a to úhradou nákladů exekuce (13 804 Kč) a v podobě vlastních nákladů jízdného (2 352,50 Kč) a právní služby advokáta (6 240 Kč).

Obecné soudy uznaly, že v nalézacím řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu nesprávným vyznačením doložky právní moci, dospěly však k závěru, že procesní postup, který v exekučním řízení stěžovatelé zvolili, odškodnění za jimi nárokovanou újmu neumožňuje. Je tomu tak (se zřetelem k ustanovení ) proto, že stěžovatelé zpětvzetím odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, v němž - právě - tento nedostatek vytýkali s tím, že pro exekuci podkladové rozhodnutí není vykonatelné a návrhu na nařízení exekuce nemělo být vyhověno, sami nastolili situaci, v důsledku které se připravili o možnost, aby tyto náklady byly reparovány v samotném exekučním řízení.

Stěžovatelé se v ústavní stížnosti s těmito názory obecných soudů neztotožňují a namítají, že napadená rozhodnutí nerespektují účel soudního řízení, kterým je poskytování ochrany právům jednotlivců; výklad, dle kterého měl být nesprávný úřední postup státu "zhojen" tím, že náklady nezákonně nařízeného exekučního řízení měl nést oprávněný, jenž však nikterak procesně nepochybil, považují stěžovatelé za rozporný s ustanovením .

Ústavní soud je podle ustanovení soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Právě řečené je významné potud, že takové okolnosti, odůvodňující zásah Ústavního soudu, v dané věci zjistitelné nejsou.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé - nepřípadně - předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

Dotčení v právu vlastnit majetek ( ), lze-li o něm v daném kontextu uvažovat, pakliže mělo být založeno výsledkem soudního řízení, by mohlo přicházet v úvahu jen prostřednictvím porušením zásad tzv. spravedlivého procesu zakotvených , tj. za předpokladu existence kvalifikovaného excesu v řízení (ve smyslu vybočení z doktrinálních či judikatorních standardů), v němž o takové právo šlo (viz výše), a ten v dané věci zjištěn nebyl; jak bylo opakovaně řečeno, polemika o pouhou věcnou "správnost" není v rámci takto otevřeného ústavněprávního přezkumu významná.

Nehledě na to, že závěry obecných soudů z hlediska podústavního práva očividně obstojí; o existenci výkladové libovůle nemůže být řeč, jestliže jimi dovolávané ustanovení bez jakýchkoli pochybností (a z pohledu účelu dané právní úpravy zjevně adekvátně) podmiňuje úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody tím, že na náklady řízení, jež ji mají identifikovat, nebylo možno dosáhnout v režimu náhrady podle příslušného procesního předpisu. Bylo-li to naopak možné, a stěžovatelé se takové eventuality o své vůli vzdali, nelze uvažovat ani o existenci potřebné příčinné souvislosti nesprávného úředního postupu a jimi tvrzené škody.

Až teprve konečné nákladové rozhodnutí, vydané při splnění podmínky dle , je způsobilé založit potřebný rámec pro hodnocení podmínek náhrady škody způsobené nesprávným vyznačením doložky právní moci, včetně (a to zejména) identifikace toho, kdo byl ve vztahu ke státu poškozeným.

Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nebylo (pro bagatelnost věci) přípustné dovolání, a za takové situace by nadto muselo jít o porušení základních práv značné intenzity; není-li dovolání přípustné, tím spíše by měl být přezkum Ústavním soudem výjimečný.

Senát Ústavního soudu z uvedených důvodů ústavní stížnost dle ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Ústavní soud je podle ustanovení soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Právě řečené je významné potud, že takové okolnosti, odůvodňující zásah Ústavního soudu, v dané věci zjistitelné nejsou.

Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé - nepřípadně - předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu.

Dotčení v právu vlastnit majetek ( ), lze-li o něm v daném kontextu uvažovat, pakliže mělo být založeno výsledkem soudního řízení, by mohlo přicházet v úvahu jen prostřednictvím porušením zásad tzv. spravedlivého procesu zakotvených , tj. za předpokladu existence kvalifikovaného excesu v řízení (ve smyslu vybočení z doktrinálních či judikatorních standardů), v němž o takové právo šlo (viz výše), a ten v dané věci zjištěn nebyl; jak bylo opakovaně řečeno, polemika o pouhou věcnou "správnost" není v rámci takto otevřeného ústavněprávního přezkumu významná.

Nehledě na to, že závěry obecných soudů z hlediska podústavního práva očividně obstojí; o existenci výkladové libovůle nemůže být řeč, jestliže jimi dovolávané ustanovení bez jakýchkoli pochybností (a z pohledu účelu dané právní úpravy zjevně adekvátně) podmiňuje úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody tím, že na náklady řízení, jež ji mají identifikovat, nebylo možno dosáhnout v režimu náhrady podle příslušného procesního předpisu. Bylo-li to naopak možné, a stěžovatelé se takové eventuality o své vůli vzdali, nelze uvažovat ani o existenci potřebné příčinné souvislosti nesprávného úředního postupu a jimi tvrzené škody.

Až teprve konečné nákladové rozhodnutí, vydané při splnění podmínky dle , je způsobilé založit potřebný rámec pro hodnocení podmínek náhrady škody způsobené nesprávným vyznačením doložky právní moci, včetně (a to zejména) identifikace toho, kdo byl ve vztahu ke státu poškozeným.

Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nebylo (pro bagatelnost věci) přípustné dovolání, a za takové situace by nadto muselo jít o porušení základních práv značné intenzity; není-li dovolání přípustné, tím spíše by měl být přezkum Ústavním soudem výjimečný.

Senát Ústavního soudu z uvedených důvodů ústavní stížnost dle ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu