Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2070/13

Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Petra Weigla a Mgr. Jaroslava Koláře, zastoupených JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Petrská 12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2013 č. j. -165, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pro porušení svých ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces podle a d (dále jen " ") a podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na ochranu práv ze strany soudů podle y, práva vlastnického a práva pokojně užívat svůj majetek podle . odst. 1 y a podle Dodatkového protokolu k Úmluvě a práva rovnosti v právech podle y. Stěžovatelé zejména namítali nepřípustnost kasační stížnosti, na jejímž základě byl napadený rozsudek vydán, délku soudního řízení a zásah do svých práv, nabytých v dobré víře.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Porušení práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud neshledal. Ústavní soud se především ztotožňuje se zevrubným odůvodněním Nejvyššího správního soudu, proč na daný případ nedopadá důvod nepřípustnosti kasační stížnosti podle , . Restriktivní výklad tohoto ustanovení, jehož se dovolávají stěžovatelé, by znamenal odepření spravedlnosti v případech, kdy je ve věci sice podávána již druhá kasační stížnost, ale ze zjevně jiných důvodů, které nemohly být namítány dříve; navíc, pokud je podávána jiným účastníkem řízení před krajským soudem než stížnost předchozí. Jestliže v rozsudku o první kasační stížnosti ve věci Nejvyšší správní soud uložil Městskému soudu v Praze, aby se zabýval otázkou dopadů změny právní kvalifikace stavby stěžovatelů do práv vedlejší účastnice řízení, nemůže být odepřena následná možnost přezkumu tohoto hodnocení Nejvyšším správním soudem.

Pokud jde o namítaný zásah do práv stěžovatelů nabytých v dobré víře, Ústavní soud má především za to, že taková dobrá víra nemůže plynout z pouhého faktu vydání rozhodnutí správního orgánu, ale musí vycházet také z dalších skutečností, zejména okolností, za nichž bylo toto rozhodnutí vydáno. V opačném případě by zásada ochrany práv nabytých v dobré víře prakticky vylučovala možnost přezkoumání jakéhokoliv pravomocného rozhodnutí, jímž bylo založeno subjektivní právo dotčené osoby.

K poukazu (námitce) stěžovatelů na průtahy v soudním řízení Ústavní soud konstatuje, že v tomto směru je nezbytné před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje ( ). V daném případě jde o postup podle právní úpravy obsažené v zákoně č. , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů ( ). Jelikož stěžovatelé tento procesní prostředek nevyužili, jde v této části o návrh nepřípustný.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že dobu sedmi let, po níž bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno do té doby pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu, lze považovat za skutečně dlouhou. Na druhou stranu samotná délka správního a soudního řízení nemůže být důvodem pro akceptaci stavu rozporného s právním řádem, důležitými veřejnými zájmy a právy dalších dotčených osob. Není ani důvodem pro zrušení napadaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud se navíc zjevně pokusil urychlit průběh dalšího řízení, když zrušil nejen kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze, ale také předcházející rozhodnutí správních orgánů. Jak plyne z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, shledal totiž takové vady řízení před správním orgánem prvního stupně, které nemohly být v dalších fázích řízení napraveny.

V důsledku uvedených zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zčásti nepřípustný a podle jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu