Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1169/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Kulicha, zastoupeného JUDr. Václavem Vladařem, advokátem se sídlem Borská 13, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. září 2004 č. j. -131 ve znění opravného usnesení ze dne 14. prosince 2005, rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. března 2010 č. j. -338, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. října 2010 č. j. -363 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2013 č. j. -410, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel navrhuje zrušení všech v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu "a následujících"d (dále jen ""), též ve svých důsledcích bylo porušeno i právo stěžovatele na ochranu majetku ve smyslu y.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel jeho značnou část převzal z argumentace určené odvolacímu a dovolacímu soudu při uplatnění řádného a mimořádného opravného prostředku. Ústavní stížnost obsahuje tvrzení o porušení zásad spravedlivého procesu, což stěžovatel spatřuje v nerespektování zásady přiměřenosti, neboť obecné soudy údajně se stěžovatelem oproti jiným subjektům "ve srovnatelné situaci nezacházely stejně" a napadené rozsudky prý vytvořily mezi oběma účastníky řízení nerovné postavení. Stěžovatel poukázal na hrubý nepoměr mezi vzájemnými povinnostmi stran. Stěžovatel byl zavázán k úhradě úroků z prodlení 0,6% denně, aniž by obecné soudy přihlédly k porušení povinnosti žalobce tj. dodavatele zboží (výpadky v zásobování, slevy, opožděná úhrada dobropisů, nesprávná fakturace). Žalobce dodal zboží s vadami v dokladech, a to co druhu a v cenách, v rozporu s jejich ujednáním, a stěžovatel musel finanční prostředky určené na úhradu zboží použít na nákup jiného zboží. Jednání žalobce označuje stěžovatel za jednání v rozporu s dobrými mravy, které by nemělo požívat soudní ochrany a ujednání o výši úroku z prodlení je dle jeho názoru absolutně neplatné.

Stěžovatel považuje soudní řízení za nespravedlivé, údajně se to projevilo i v nepředvídatelnosti postupu obecných soudů neboť soudy nepřihlédly k námitkám stěžovatele a při svém rozhodování nevzaly v úvahu procesní obranu stěžovatele (reklamace, započtení atd.) a zavázaly jej povinností nahradit náklady řízení. Řízení před obecnými soudy bylo zatíženo značnými průtahy a bez zavinění stěžovatele trvalo 11 let. Obecné soudy prý v napadených rozhodnutích rovněž dostatečně nezdůvodnily, proč nepřihlédly k provedeným důkazům, napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za nepřezkoumatelná.

Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (nález

sp. zn.

, nález

sp. zn.

), které skutkově obdobnou situaci řešily rozdílně a výši stanoveného úroku z prodlení považovaly za nepřiměřenou.

Vzhledem k tomu, že stěžovateli je znám obsah napadených rozhodnutí, nepovažoval Ústavní soud za potřebné rekapitulovat průběh soudního řízení.

II.

Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (y). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrtéy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." [viz nález

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].

Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, přičemž zdůrazňuje, že se tyto soudy měly v předmětném řízení zabývat rovněž hodnocením obchodních vztahů mezi žalobcem a stěžovatelem se zřetelem k zásadám poctivého obchodního styku ( ve znění pozdějších předpisů, dále jen "obch. zák.") a údajným zneužíváním dominantního postavení žalobce na trhu. Stěžovatel se dovolával neplatnosti ujednání o výši úroku z prodlení, který je nepřiměřeně vysoký, tvrdil, že odporuje dobrým mravům a proto je dle ustanovení obč. zák. neplatné. Tuto námitku Ústavní soud nepovažuje za důvodnou.

Obecné soudy žádné skutečnosti, které by svědčily o naplnění podmínek umožňujících aplikaci výše označeného ustanovení obchodního zákoníku a , nezjistily. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích zabývaly jak platností kupní smlouvy ze dne 24. 11. 2000, tak i tím, zda tato smlouva, včetně jejích doplňků, neodporuje zásadám poctivého obchodního styku. Obecné soudy se podrobně zabývaly námitkami stěžovatele týkajícími se výše uvedené problematiky. Dospěly k závěru, že v souvislosti s právním vztahem založeným kupní smlouvou a dohodou o platebních podmínkách se stěžovatel stal členem sdružení SVAPO. Smyslem sdružení maloprodejců potravinářského zboží bylo obstát v konkurenci nadnárodních řetězců. Členům sdružení bylo dodáváno potravinářské zboží s pevnými slevami na cenách zboží, množstevní slevy, prodloužení splatnosti faktur, naopak dobrá platební morálka byla podmínkou dobrého fungování celého systému všech zúčastněných stran.

Odvolací soud po zhodnocení skutkového stavu projednávané věci, shodně jako soud nalézací, se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že smluvní podmínky, včetně sjednaných úroků, pro jejichž výši není určující, by byly v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, či že by výkon práv, která vzešla z ujednání obou účastníků řízení, nastolil nerovné postavení mezi účastníky právního vztahu. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel dlouhodobě porušoval zásady poctivého obchodního styku, k nimž patří i zásada včas hradit své závazky. Pokud sám tak nečinil, může se jen stěží dovolávat ochrany zásad dobrých mravů a poctivého obchodního styku. Sjednaná výše úroku z prodlení je sice poměrně vysoká, ale po posouzení všech okolností smluvního vztahu lze dospět k závěru, že slouží jako institut preventivní, motivační a současně má i funkci uhrazovací.

Při vztáhnutí výše uvedených obecných principů a závěrů na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k přesvědčení, že postup soudů, vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Proti závěrům nalézacího a odvolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska vznášet žádné relevantní námitky, neboť jsou náležitě odůvodněné po stránce skutkové i právní. Obecné soudy dospěly z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávané věci je žaloba proti stěžovateli důvodná, a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnily v souladu s požadavky spravedlivého procesu dle ustanovení , Dle nich z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [a není-li tomu tak, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování ocitají mimo rámec y, jakož i y - srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153), nález

sp. zn.

ze dne 22. 6. 2000 (N 96/18 SbNU 339), nález

sp. zn.

ze dne 17. 9. 2007 (N 145/46 SbNU 421), dostupné in http://nalus.usoud.cz]. Zásah do stěžovatelových základních práv z nich nelze dovodit.

Při procesním neúspěchu stěžovatele obecné soudy rozhodly, že stěžovatel je povinen žalobci nahradit náklady řízení; z pohledu ústavněprávního nelze shledat na tomto závěru nic, co by mohlo stěžovatelem požadovaný kasační zásah opodstatnit. Již z odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně se podává, že soud přiměřeně vzal v potaz při svém rozhodování spravedlnostní aspekty proběhnuvšího řízení; nesouhlasná polemika stěžovatele s postupem obecného soudu důvod pro zásah Ústavního soudu nezakládá.

Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 7. 5. 2009 (N 113/53 SbNU 409), nebo nálezu

sp. zn.

ze dne 1. 7. 2010 (N 136/58 SbNU 105), dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz, jehož právní závěry měl stěžovatel zřejmě na mysli, vychází ze zcela rozdílné situace.

Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění , o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu