Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3237/12

Ústavní soud rozhodl dne 15. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hlaváče, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, AK se sídlem Brně, Bolzanova 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2011 č. j. -56, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem doručeným dne 23. 8. 2012 se Tomáš Hlaváč (dále též jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o zaplacení částky 30 000,- Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Nemajetková újma měla vzniknout na jeho osobnostních právech v důsledku nezákonného rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 3. 2006, jímž byl bez své účasti na řízení zbaven způsobilosti k právním úkonům. Posledně uvedené rozhodnutí bylo podle zrušeno rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 3. 2009, neboť se ukázalo, že pro zbavení způsobilosti k právním úkonům nebyly podmínky. Svůj nárok žalobce předběžně uplatnil u Ministerstva spravedlnosti dne 2. 10. 2009, které jej v zákonné šestiměsíční lhůtě neprojednalo.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Rozsudkem ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. Okresní soud v Děčíně v řízení o navrácení způsobilosti k právním úkonům s poukazem na ustanovení a za použití obč. zákoníku zrušil rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 3. 2006 s tím, že Tomáš Hlaváč je zcela způsobilý k právním úkonům (výrok I.).

Rozsudkem ze dne 4. 11. 2010 č. j. -32 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") povinnost zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 30 000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Rozsudkem ze dne 10. 10. 2011 č. j. -56 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu se žádostí o zaplacení 30 000,- Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. uvedl, že je třeba rozlišovat, zda jde o rozhodnutí vydané na základě ustanovení obč. zák., tj. takové rozhodnutí, jímž dochází ke zrušení nebo změně původního správného rozhodnutí o zbavení (omezení) způsobilosti občana k právním úkonům z důvodu změny poměrů, nebo o rozhodnutí podle ustanovení , kterým je rušeno původní nesprávné rozhodnutí, protože pro jeho vydání nebyly podmínky. Jelikož z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 3. 2009 vyplývá, že tento soud postupoval nesprávně, když současně aplikoval jak tak i obč. zákoníku, odvolací soud zopakoval důkaz znaleckým posudkem MUDr. Ladislava Hnídka a s ohledem na závěr tohoto posudku uzavřel, že rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 3. 2006 nebylo zrušeno jako nesprávné pro nezákonnost, ale proto, že u vyšetřovaného došlo ke změně poměrů ve smyslu obč. zák., neboť v době předchozího rozhodování nepochybně trpěl těžkou dušení poruchou; nebyl tudíž splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. existence nezákonného rozhodnutí dle zákona o odpovědnosti za škodu.

Usnesením ze dne 12. 6. 2012 č. j. -77 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 10. 2011 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Dovolání nebylo shledáno přípustným s poukazem na ustanovení , neboť bylo podáno ve věci, v níž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžním plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč.

III.

V části II. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu došlo k porušení , a 2, a 3 d (dále jen " ") a dále též , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel především polemizoval se závěry obecných soudů vedoucími ke zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, poukázal na jejich pochybení a dovodil, že každé zbavení způsobilosti k právním úkonům zasahuje do osobního a rodinného života, jak dříve již uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 12. 2005

sp. zn.

(N 223/39 SbNU 353). Poukázal též na čl. 13 Úmluvy a uzavřel, že odvolací soud "aplikací jednoduchého práva prakticky znemožnil stěžovateli, aby se domohl satisfakce za újmu, která mu vznikla v souvislosti s vydáním nezákonného rozsudku o zbavení způsobilosti k právním úkonům, a tedy nepřiměřeným zásahem do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život podle článku 8 Úmluvy, a práva na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy. Český právní řád neupravuje žádný jiný prostředek, který by mohl stěžovatel v tomto případě efektivně využít."

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud nepřehlédl, že dovolání podané stěžovatelem bylo evidentně nepřípustné, neboť bylo podáno ve věci, v níž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžním plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč (jak bylo výše již konstatováno) a rozhodnutí o něm nezáviselo na uvážení dovolacího soudu. Nicméně s ohledem na (nesprávné) poučení obsažené v rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 10. 2011 o možnosti podat přípustné dovolání, a ve snaze zamezit nadměrného formalismu při posuzování podmínek řízení o ústavní stížnosti, Ústavní soud ústavní stížnost shledal jako včas podanou i v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 10. 2011.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, neboť jeho věc byla odvolacím soudem nesprávně právně posouzena.

K přesvědčení stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho věci odvolacím soudem Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006

sp. zn.

(N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41)]. Podle závěrů odvolacího soudu podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyly v případě stěžovatele splněny, neboť rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 3. 2006 nebyl zrušen pro nezákonnost, ale pro změnu poměrů, čímž nebyl splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. existence nezákonného rozhodnutí dle § 8 zákona o odpovědnosti za škodu, jak bylo již uvedeno výše.

Ústavní soud dodává, že neshledal ani jakýkoliv náznak tvrzeného zásahu do základního práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného v Úmluvy resp. y, stejně jako základního práva na účinné prostředky nápravy dle Úmluvy.

Ústavní soud závěrem opakuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákonů obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn.

(N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele nezjistil.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu