Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 694/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti společnosti AZ Rádio, s. r. o., sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, zastoupené JUDr. Danielem Musilem, advokátem se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2011 č. j. -53 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2011 č. j. -38, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními a 38d (dále jen "").

Rubrikovaným usnesením Krajský soud v Brně odmítl stěžovatelčin návrh na zahájení řízení ze dne 16. 1. 2008, kterým se domáhala uložení povinnosti žalovanému vydat účetní doklady, účetní zápisy, účetní knihy žalobce, dokumentaci k platbám atd., včetně listin obsahujících jakékoliv skutečnosti týkající se stěžovatelky, které převzal nebo zhotovil jako její jednatel nebo jako její domnělý jednatel, a to proto, že tvrzení v návrhu na zahájení řízení jsou nekonkrétní, neurčitá, odkaz na důkazy je nepostačující (neboť skutkový stav nemůže být zjišťován z provedených důkazů, resp. důkazy se provádějí ke skutkovým tvrzením, která musí žalobce nejprve učinit) a stěžovatelka vady návrhu přes výzvu dle ustanovení neodstranila. K odvolání stěžovatelky, ve kterém uvedla, že žalobu nelze blíže konkretizovat, neboť sama neví, o jaké konkrétní dokumenty, jejichž vydání požaduje, se jedná, Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením usnesení krajského soudu potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Krajský soud v Brně - po téměř třech a půl letech od podání návrhu - rozhodl bez jakéhokoli prošetření věci, neprovedl ve věci jediný úkon, nesprávně vyhodnotil skutečnosti uvedené v žalobním návrhu a nezabýval se ani důkazy, jejichž provedení stěžovatelka navrhovala. Odůvodnění jeho usnesení je přitom dle názoru stěžovatelky nedostatečné, neboť postrádá zdůvodnění, proč tyto důkazy provedeny nebyly, a tudíž je i nepřezkoumatelné. Stěžovatelka se domnívá, že měl nalézací soud užít vyšetřovací zásadu, neboť je v projednávané věci zřejmé, že nebylo možné po stěžovatelce spravedlivě požadovat, abyy, jejichž vydání se domáhala, blíže specifikovala.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu bylau svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob, směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů, není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení, předcházejícím podání ústavní stížnosti, došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

V projednávané věci brojí stěžovatelka proti rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, v ústavní stížnosti však vůči usnesení odvolacího soudu žádné konkrétní námitky nevznáší. V odůvodnění napadeného usnesení přitom vrchní soud mj. uvedl: Žalobce nijak blíže požadovanéy neoznačil a navrhl vydání rozsudku, který nelze převzít do rozsudečného výroku, neboť by byl naprosto nevykonatelný. Žádný doklad, jehož vydání se žalobce domáhá či účetní kniha, dokumenty, smlouvy apod. nejsou nijak konkretizovány v podané žalobě a nebylo by možné jejich vydání v exekučním řízení vynutit. Již tím, že stěžovatelka této části odůvodnění odvolacího soudu nikterak neoponuje, ve své podstatě nutí Ústavní soud hodnotit bez dalšího ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Za relevantní oponenturu v této souvislosti není možno chápat tvrzení stěžovatelky, že měl nalézací soud postupovat ve smyslu vyšetřovací zásady, neboť není jistě třeba připomínat, že předmětný reivindikační návrh není vskutku možno podřadit pod kategorii tzv. nesporných řízení. V kontextu kontradiktorních řízení tak břemeno tvrzení (tedy i nutnost specifikovat žalobní návrh) zjevně tížilo stěžovatelku, přičemž toto břemeno nebylo možno přenášet na soud.

Z hlediska důvodnosti ústavní stížnosti není dále nepodstatné, že stěžovatelka vůbec nijak nereagovala na výzvu soudu ze dne 28. 6. 2011 k doplnění žaloby. Je tak zřejmé, že stěžovatelka v rozhodné části řízení před obecnými soudy nehájila řádně svoje práva, a tuto její procesní pasivitu tak není možno ve smyslu principu subsidiarity nahrazovat podáním ústavní stížnosti.

Případná nemůže být rovněž námitka stěžovatelky, že nalézací soud odmítl její podání bez jakéhokoliv šetření věci a bez provedení důkazů, neboť podstatou napadeného rozhodnutí je právě skutečnost, že se nalézací soud - z důvodů ležících na straně stěžovatelky - jejím návrhem vůbec nemůže meritorně zabývat, což snad netřeba jakkoli dále rozvádět. Ex definitione tak není možno nalézacímu soudu vytýkat, že nedostatečně odůvodnil, proč ve věci neprovedl žádné důkazy.

Namítá-li konečně stěžovatelka, že napadené usnesení krajského soudu bylo vydáno po více než třech letech od podání návrhu, postačí připomenout, že tato skutečnost sama o sobě protiústavnost tohoto rozhodnutí nezakládá, současně však nelze vyloučit možnost stěžovatelky domáhat se případně - v jiném řízení - odškodnění v režimu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor, vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelkou dovolávaných ustanoveníy a Úmluvy tak v dané věci dojít nemohlo.

Závěrem je proto namístě pouze dodat, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh dle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu