Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 131/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké (soudkyně zpravodajka) ve věci ústavní stížnosti M. K., t. č. Věznice Jiřice, právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Fáberovou Slušnou, advokátkou se sídlem Kostelní 6, Praha 7, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 7. května 2012 č. j. -271, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. června 2012 č. j. -312, usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 8. října 2012 č. j. -365, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2012 č. j. -372 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2012 č. j. -20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním, učiněným ve lhůtě dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, jakož i rozhodnutí, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce dle d (dále jen " ").

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 14. 2. 2012 byla provedena domovní prohlídka v bytě č. 2 na adrese S., V., pro podezření z nedovolené výroby a distribuce pervitinu prováděné J. K. a dalšími osobami (mezi nimiž nebyl stěžovatel), mimo jiné v tomto bytě. Stěžovatel v souvislosti s domovní prohlídkou vyskočil z okna tohoto bytu, poté byl zadržen, a následně u něj a v uvedeném bytě byly zajištěny předměty, z nichž některé jsou užívány k výrobě pervitinu, a na malé části z nich byly nalezeny jeho otisky prstů. Proti stěžovateli bylo na základě těchto důkazů zahájeno trestní řízení, a to trestní řízení oddělené. Na návrh státního zástupce byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 2. 2012 č. j. -9 vzat do vazby. Stěžovatel se od počátku bránil tím, že velká část věcí zajištěných při domovní prohlídce je vlastnictvím jiných osob, zejména J. K., proti kterému byla domovní prohlídka směřována. Proti J. K., V. G., I. K. a M. Š. bylo vedeno oddělené trestní řízení před Okresním soudem v Benešově. Rovněž tak bylo vedeno oddělené trestní řízení proti J. Š., který obývá byt, v němž byla provedena domovní prohlídka.

Stěžovatel od počátku namítal, že v případě vedení společného řízení bylo by nutno jednoznačně stanovit, komu patří které zajištěné předměty, a komplexně zhodnotit provedené důkazy, zejména zajištěné předměty a svědecké výpovědi. Stěžovatel je přesvědčen, že takovým postupem by byla lépe zjištěna objektivní skutečnost, zejména by se prokázalo, že část zajištěných předmětů nepatří stěžovateli, což by mělo za důsledek mírnější posouzení jeho jednání a mírnější trest.

Návrh stěžovatele na konání společného řízení s obviněným J. K. a spol. byl zamítnut policejním orgánem, neboť společné řízení by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a ekonomiky řízení, aniž by však policejní orgán toto tvrzení blíže zdůvodnil.

Po provedeném dokazování byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Benešově shledán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle , odst. 2 písm. b) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle tr. řádu odmítl.

Stěžovatel podal dne 17. 9. 2012 návrh na povolení obnovy řízení, zejména z důvodu vedení odděleného řízení a nutnosti doplnit dokazování o skutečnosti vyjevené v řízení proti obviněným K., G., K. a Š. Okresní soud návrh na povolení obnovy řízení zamítl. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze rovněž zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že řízení s ním bylo bezdůvodně vedeno odděleně od řízení s dalšími osobami, které byly podezřelé, že se v předmětném bytě a za použití zajištěných předmětů dopouštěly nedovolené výroby omamné nebo psychotropní látky. Vedením odděleného řízení je pak zásadním způsobem snížena vypovídací schopnost provedených důkazů. Stěžovatel tak byl odňat svému zákonnému soudci, kterým je soudce rozhodující ve společném řízení. Kromě toho stěžovatel neměl možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům komplexně, ve vzájemné souvislosti s důkazy prováděnými v odděleném řízení proti dalším obviněným.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení .

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Námitka v ústavní stížnosti se týká dle názoru stěžovatele chybného postupu v řízení, neboť proti stěžovateli bylo vedeno oddělené řízení, ačkoli podle jeho přesvědčení mělo být vedeno společné řízení proti němu a proti dalším osobám, jejichž trestná činnost spolu souvisí. K tomu Ústavní soud uvádí, že pokud trestní řád v ustanovení § 20 a násl. upravuje společné řízení, neznamená to, že vždy je nutno společné řízení konat, neboť trestní řád stanoví výjimku "pokud tomu nebrání důležité důvody". Pokud tedy orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že takové důvody zde existují, není úkolem Ústavního soudu do jejich procesního postupu a taktiky zasahovat, či dokonce rušit již pravomocná rozhodnutí v řízení učiněná. To se týká jak napadených rozhodnutí ve věci samé, tak i rozhodnutí o obnově řízení. Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že rozhodujícím orgánům v době rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, v daném případě o zastavení trestního stíhání. Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu § 278 (odst. 1, 2 a 3) tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.

Po prostudování obou napadených rozhodnutí o obnově řízení lze konstatovat, že se obecné soudy relevantně vypořádaly s navrhovanými "novými důkazy" a v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě vysvětlily, z jakých důvodů lze tento návrh považovat na nové skutečnosti nebo důkazy dle § 278 odst. 3 tr. řádu.

Projednávaná ústavní stížnost, která ovšem zůstává v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. a 90 y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím došlo k porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Jejich právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí.

Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky ustanovení , a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu