Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2124/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Bohuslava Veselého, JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2011 sp. zn. a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení , , , , a y (dále jen ""), ustanovení , , , a d a ustanovení a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.

Rubrikovaným rozsudkem zamítl Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měla být způsobena tím, že Obvodní soud pro Prahu 1 neprojednal jeho návrh ze dne 21. 4. 2000, aby České republice - Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy byla uložena povinnost "předložit spisy a materiály" týkající se jeho "studijní záležitosti". Kdyby soud postupoval řádně, a jeho návrhu vyhověl, zjistil by podle stěžovatele okolnosti podvodu, jenž jej ve studiu poškodil.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil, a stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Obecné soudy po provedeném řízení uznaly, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť byla ztížena průtahy v trvání jedenácti let; náhradu nemajetkové újmy však stěžovateli nepřiznaly, jelikož dospěly k závěru, že vedl ve věci své "studijní záležitosti" (soudních) řízení několik, přičemž neprokázal, že by právě řízení předmětné mělo pro něj zásadní význam, tj. význam výrazně vyšší, než obdobná řízení, jež proběhla.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že zcela bagatelizovaly význam podání ze dne 21. 4. 2000, pokud konstatovaly, že došlo ke ztrátě "jednoho podání"; podle jeho názoru jde naopak o "společensky nebezpečné jednání, z něhož by vznikl precedent, dle něhož by si tak mohl kdokoliv u soudu zničit (nepohodlný) návrh", a poté jej vydávat jen za "podružné podání a tvrdit, že bylo bez významu". Stěžovatel dále tvrdí, že oba ve věci rozhodující soudy "přes požadavky a stížnosti záměrně nezajistily projednání žaloby stěžovatele z 21. 4. 2000, v rámci koordinovaného jednání. Bylo jim zřejmé, že tak má nadále možnost ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy tvrdit lži, uvádět zfalšované tvrzení, vůči kterému byl stěžovatel bezbranný." Ve věci mu nadto nebyl ustanoven zástupce, rozhodovali v ní vyloučení soudci, a napadené rozsudky jsou prý v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. .

Ústavní soud je podle ustanovení soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Taková situace zde zjevně není, a to je zřejmé již z obsahu ústavní stížnosti, neboť vedle popisu dosavadního řízení obsahuje toliko výčet a citace ustanovení ústavního pořádku a , jež měla být postupem obecných soudů porušena; žádné konkrétní - a odůvodněné - ústavněprávně relevantní námitky, však stěžovatel nevznáší (což platí i pro tvrzení, že mu nebyl ustanoven právní zástupce a že ve věci rozhodovali vyloučení soudci).

Co do stěžovatelem rozporovaného závěru obecných soudů, že v dané věci postačí konstatování porušení stěžovatelova práva, sluší se Ústavnímu soudu omezit na sdělení, že ústavněprávně obstojí úsudek Nejvyššího soudu, pakliže v odůvodnění napadeného usnesení mj. uvedl, že v řízení "nebylo prokázáno, že by podání žalobce bylo úmyslně zničeno, dovolateli rovněž nic nebránilo v tom, aby svůj návrh na zahájení řízení podal znovu, což ostatně průběžně činil, neboť ve věci jeho studijní záležitosti proběhlo několik řízení. Pakliže v posuzované věci žalobce nebylo jednáno, nelze ani dovozovat, jak by takové řízení dopadlo, neboli jaký by byl výsledek řízení pro žalobce. Svoji újmu žalobce odvozuje zejména od hypotetického výsledku řízení, které neproběhlo, nikoliv od samotné skutečnosti ztráty podáni.

K tomu se již jen dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti těmto závěrům dovolacího soudu nikterak neoponuje, resp. se nevymezuje vůči závěru, že v dané věci podal podání několik, jež byla postupně odmítána nebo zamítána; pak ani rozpor se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. uspokojivě dovoditelný není.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného je zřejmé, že právě tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu