Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1660/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatelky DC SPED spol. s r. o., se sídlem Praha 8, Na Rokytce 1032/24, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012 č. j. , -167, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. srpna 2011 č. j. , -159 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. května 2011 č. j. -136, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná ustanoveními , a 3, a 2, a 3 a d (dále jen "") a ustanovením Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem mimo jiné rozhodl, že je stěžovatelka v úpadku ve smyslu ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení (). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením tento výrok soudu první instance potvrdil a současně rozhodl, že soudkyně (krajského soudu) JUDr. Jiřina Skalská není vyloučena z projednávání a rozhodování předmětné věci. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením tak, že v části směřující proti výše uvedeným výrokům řízení zastavil a ve zbývající části dovolání zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žádný ze soudů nerozhodl o její námitce místní nepříslušnosti a dovolací soud se nedostatečně vypořádal s její námitkou nepříslušnosti věcné. Pokud jde potom o stěžovatelkou vznesenou námitku podjatosti soudkyně JUDr. Skalské, má stěžovatelka za to, že výklad podaný v projednávané věci dovolacím soudem je v rozporu s výslovnou dikcí ustanovení , a to zvláště za situace, kdy je zřejmé, že se soudkyně s námitkou stěžovatelky před jednáním konaným dne 11. 5. 2011 údajně neměla možnost seznámit, a proto ji z povahy věci nemohla posoudit jako nedůvodnou.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnímu soudu bylau svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob, směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů, není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení, předcházejícím podání ústavní stížnosti, došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

Stěžovatelka projednávanou ústavní stížností pokračuje v polemice se závěry obecných soudů, přičemž předkládá Ústavnímu soudu k přezkoumání via facti totožné námitky, se kterými se již v napadeném usnesení vypořádal - dle názoru Ústavního soudu zcela ústavně konformně - Nejvyšší soud. Na odůvodnění usnesení dovolacího soudu proto Ústavní soud v úplnosti odkazuje a pouze na vysvětlenou uvádí následující skutečnosti.

Jakkoli je možno se stěžovatelkou souhlasit, že ve smyslu ustanovení nemohla soudkyně považovat námitku podjatosti za nedůvodnou, pokud neměla možnost se s ní seznámit, je třeba zdůraznit, že v takovém případě se tím spíše uplatní dispozice ustanovení , neboť je zřejmé, že byla naplněna její hypotéza "byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání", přesněji řečeno se za dané situace tím spíše neaplikuje ustanovení . Z insolvenčního rejstříku je navíc zřejmé, a prizmatem zásady vigilantibus iura nikoli nepodstatné, že stěžovatelka při jednání konaném dne 11. 5. 2011 námitku podjatosti soudkyně vznést nemohla, neboť dle zápisu z jednání se bez omluvy na toto jednání nedostavila (což ostatně ani nerozporuje). Z hlediska stěžovatelkou dovolávaných základních práv je nicméně stěžejní skutečnost, že nadřízený soud posléze shledal vznesenou námitku podjatosti za nedůvodnou. Skupina námitek, vycházející z tvrzené podjatosti soudkyně JUDr. Skalské, tak zjevně není případná.

Namítá-li potom stěžovatelka, že se Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal s námitkou věcné nepříslušnosti, není z ústavní stížnosti zřejmé, jaké odůvodnění by stěžovatelka považovala za ústavně konformní, pokud se jí nejeví obecně srozumitelný závěr, že v dané věci jsou dle ustanovení v první věci příslušné krajské soudy. Pro úplnost je tak možno poznamenat, že by v dané věci mohl být věcně příslušným i Městský soud v Praze, to ovšem za předpokladu, že by byl příslušným rovněž místně. Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že v dané věci ve skutečnosti spor o věcnou příslušnost otevřen nebyl, neboť stěžovatelka vznesla - materiálně vzato - toliko námitku místní nepříslušnosti, tu však vznesla zjevně opožděně (čemuž opět v ústavní stížnosti ani nijak relevantně neoponuje).

Ústavní soud proto uzavírá, že právní názor, vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v těchto rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. K porušení stěžovatelkou dovolávaných ustanoveníy a Úmluvy tak v dané věci zjevně dojít nemohlo.

Závěrem je proto namístě pouze dodat, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení , o Ústavním soudu, o jejichž "nepřijatelnosti" je možno rozhodnout již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim v ústavní stížnosti uplatněna, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny a nemůže se již vzhledem ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi se přitom jedná o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčinu ústavní stížnost dle ustanovení mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu