Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1298/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ladislava Ereta, právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Markem, advokátem se sídlem Haštalské nám. 1046/2, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. října 2009 č. j. -152, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -192 ze dne 22. července 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -239 ze dne 31. ledna 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces dle d (dále jen).

Jak uvedl stěžovatel v ústavní stížnosti, rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek soudu I. stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě o zaplacení částky 357.000,- Kč s příslušenstvím tak, že městský soud rozhodl, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci částku 228.225,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5 % z této částky od 12. ledna 2002 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku a žaloba se co do částky 68.775,- Kč s úroky z prodlení ve výši 7,5 % z této částky od 12. ledna 2002 do zaplacení zamítá. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 112.919,50 Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

V předmětném řízení se žalobce domáhal na žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky 357.000,- Kč s příslušenstvím. Tato částka přestavovala smluvní odměnu advokáta sjednanou mezi žalobcem a stěžovatelem za právní služby spočívající v prodeji pozemkové parcely na základě písemné dohody ze dne 23. července 2001, ve které bylo výslovně dohodnuto, že smluvní odměna advokáta činí 20 % z dosažené prodejní ceny pozemku + 5 % DPH. Na kupní cenu si stěžovatel před jejím vyplacením žalobci započetl sjednanou odměnu. Soud dospěl k závěru, že dohoda o smluvní odměně je neplatná, neboť výše smluvní odměny advokáta je nepřiměřeně vysoká a příčí se dobrým mravům podle ust. . Soud uvedl, že při svém hodnocení přiměřenosti odměny vycházel z etického kodexu advokáta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu, pokud obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy. Soudy zcela přehlédly princip sjednání smluvní odměny vypočítávaný z poměrné části v budoucnosti dojednané prodejní ceny nemovitosti, která je smlouvou riskantní pro obě strany, a to od samého počátku. Pokud by se totiž nepodařilo stěžovateli dohodnout takto vysokou prodejní cenu předmětných pozemků, jeho odměna by mohla být nižší než odměna mimosmluvní, tedy podle (advokátního tarifu).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Obecné soudy posuzovaly v projednávané věci platnost ujednání o smluvní odměně mezi stěžovatelem a žalobcem ve smlouvě o poskytnutí právních služeb uzavřené dne 23. 7. 2001. Zejména se soustředily na otázku, zda se takto stanovená odměna nepříčí dobrým mravům a není nepřiměřená podle čl. 10 Pravidel profesionální etiky advokátů /usnesení představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex)/. Na základě učiněných skutkových zjištění dovodily závěr, že sjednaná smluvní odměna je nepřiměřená charakteru i složitosti a rozsahu úkonů, které stěžovatel v této záležitosti učinil.

Ústavní soud shledal, že touto ústavní stížností napadená rozhodnutí vycházejí z poměrně přesně zjištěného skutkového stavu věci, popsaného zejména v rozsudku soudu I. stupně. Obecné soudy postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily, přičemž jejich právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí.

Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu