Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1948/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem ve Smiřicích, Zahradní 483, proti usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 15. února 2013 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 2013 č. j. -37, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 21. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo o rozhodnuto o tom, že se zahlazuje stěžovatelovo odsouzení vyslovené mu rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen " ") ze dne 13. listopadu 2008 sp. zn. , ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2009 sp. zn. .

2. Zmíněnými rozsudky byl stěžovatel uznán vinným, že spáchal trestný čin krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a to ve formě spolupachatelství ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu tří let. Podle ustanovení § 53 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 250 000 Kč, a pro případ, že by tento trest ve stanovené době nevykonal, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců. Stěžovatel peněžitý trest vykonal dne 26. března 2010. Dne 25. září 2012 podal stěžovatel žádost o zahlazení shora uvedeného odsouzení. Usnesením městského soudu ze dne 6. února 2013 sp. zn. , ve spojení s unesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. bylo rozhodnuto, že stěžovatel je podle ustanovení § 368 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), účasten amnestie na základě rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii ze dne 1. ledna 2013 (dále jen "amnestie"). Podle čl. IV odst. 1 písm. b) amnestie byl stěžovateli prominut podmíněně odložený trest odnětí svobody v délce trvání dvou roků, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem výše uvedenými rozsudky obecných soudů. Dne 15. února 2013 vydal Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") usnesení sp. zn. , v němž na základě ustanovení § 363 a násl. trestního řádu a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") bylo zahlazeno odsouzení stěžovatele k výše uvedenému peněžitému trestu 250 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. května 2013 č. j. -37 tak, že usnesení okresního soudu zrušil a rozhodl, že podle ustanovení se zahlazuje odsouzení, které bylo stěžovateli vysloveno rozsudky v původním trestním řízení. Ke zrušení usnesení okresního soudu přistoupil krajský soud, jelikož je dle jeho názoru nutné na základě ustanovení a 6 zahladit vždy celé odsouzení, nikoli jen jeho část, která se vztahuje jen k některému z více trestů uložených vedle sebe.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Dle tvrzení stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " "), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i práv vyplývajících z y. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že oba soudy, které vydaly napadená rozhodnutí, nesprávně aplikovaly čl. IV odst. 3 amnestie, podle kterého mají být dle stěžovatele zahlazeny všechny jemu uložené tresty tak, aby se na něj dle uvedeného ustanovení hledělo jako na osobu, která nebyla odsouzena. Stěžovatel toto ustanovení interpretuje v tom smyslu, že se má vztahovat na veškeré tresty, tedy i na jemu uložený peněžitý trest ve výši 250 000 Kč. Podle stěžovatele tedy soudy "neaplikací" příznivějšího výkladu, určeného na základě zásady in dubio pro reo, porušily jeho právo na spravedlivý proces. Krajský soud se navíc s touto argumentací řádně nevypořádal, čímž zatížil své rozhodnutí břemenem nepřezkoumatelnosti. Z výše uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti ( a 2 ), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. V první řadě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se již zabýval totožnou stěžovatelovou argumentací v usnesení ze dne 8. srpna 2013

sp. zn.

, přičemž na závěry tohoto usnesení lze beze zbytku odkázat, neboť jsou stěžovateli známy. Nad rámec textu uvedeného usnesení lze toliko poukázat na skutečnost, že zásadu in dubio pro reo lze aplikovat pouze na otázky skutkové, a nikoliv právní (otázky kolize a výkladu právních předpisů), u nichž ve světle zásady iura novit curia určují na základě obecně uznávaných interpretačních metod výklad právních předpisů obecné soudy.

7. Ústavní soud nemůže souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se krajský soud v napadeném rozhodnutí s argumentem ohledně nutnosti aplikace čl. IV odst. 3 amnestie nevypořádal, jelikož tak dostatečným způsobem učinil na s. 3 napadeného rozhodnutí. K porušení práva na spravedlivý proces, v důsledku tzv. opomenutých námitek, tedy ve stěžovatelově případě nedošlo.

8. Jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že dle jeho názoru obecné soudy ani nemohly stěžovatelově žádosti vyhovět, neboť otázku dopadu amnestie na stěžovateli uložený peněžitý trest již v minulosti pravomocně rozhodl usnesením ze dne 6. února 2013 č. j. -21101, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2013 sp. zn. .

9. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Při odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost pak tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti samotné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu