Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2681/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky Vlasty Borecké, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -166 ze dne 27. 4. 2011, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -139 ze dne 31. 1. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. -119 ze dne 21. 9. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 9. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") sp. zn. , který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud rozsudkem č. j. -119 ze dne 21. 9. 2005 zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému JUDr. Josefu Vondráčkovi (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení 171.613,- Kč s příslušenstvím; předmětná částka představovala škodu, jež měla stěžovatelce vzniknout v důsledku porušení povinnosti při výkonu advokacie ze strany vedlejšího účastníka. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, nicméně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. -139 ze dne 31. 1. 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. -166 odmítnuto jako nepřípustné z důvodu nenaplnění podmínky zásadního právního významu ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Stěžovatelka napadla výše uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, v níž namítala, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z a 3d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka spatřovala neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv v nesprávné aplikaci ustanovení a 24 , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), resp. a 22 , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, týkajících se povinností advokáta a jeho odpovědnosti za škodu, kterou způsobil klientovi v souvislosti s výkonem advokacie. Škoda dle stěžovatelky vznikla tak, že vedlejší účastník, který byl jejím právním zástupcem ve sporu o autorskou odměnu, učinil profesně chybnou volbu žalovaného subjektu, což vedlo k zamítnutí žaloby. Majetek stěžovatelky se tedy jednak nerozšířil o očekávanou autorskou odměnu, a jednak se snížil zaplacením právní služby vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelka uvedla, že otázka pasivní legitimace je otázkou právní, kterou může a musí posoudit advokát, jemuž se klient svěřuje k poskytnutí právní služby jako k osobě tomu povolané. I v případě, že jde o věc odborně složitou, musí advokát postupovat tak, aby ochránil zájmy svého klienta. Pokud má pochybnosti o okruhu žalovaných, je jeho povinností buď odmítnout právní zastoupení, nebo žalovat všechny v úvahu přicházející subjekty a poučit klienta, že vůči některým subjektům bude žaloba zamítnuta, což může mít vliv na náklady řízení. Jelikož vedlejší účastník neučinil ani jedno ani druhé, porušil zákonem uloženou povinnost plynoucí z ; jeho nesprávný postup pak byl v příčinné souvislosti se vznikem škody. Obecné soudy tedy měly dospět k závěru o odpovědnosti vedlejšího účastníka; opačný závěr totiž odporoval znění citovaných ustanovení . Stěžovatelka dále obecným soudům vytkla, že vycházely ze stanoviska České advokátní komory, ačkoliv toto se týkalo kárné odpovědnosti advokáta, u níž se uplatňuje subjektivní odpovědnost, zatímco odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu advokacie je odpovědností objektivní. Liberační důvod přitom nemohl být dán, neboť škodě mohlo být zabráněno, kdyby vedlejší účastník postupoval způsobem popsaným výše. Stěžovatelka rovněž vyjádřila názor, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil přípustnost jejího dovolání, když konstatoval, že v dovolání byly uplatněny toliko námitky skutkové. Předmětem dovolání byla přitom otázka odpovědnosti advokáta za škodu, tedy otázka právní. Nerespektováním kogentních zákonných ustanovení a jejich přepjatě formalistickým výkladem, odporujícím principům spravedlnosti, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces; stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.

Obecné soudy zamítly žalobu stěžovatelky o náhradu škody s odůvodněním, že tato neprokázala porušení právní povinnosti ze strany vedlejšího účastníka. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tento závěr rozporovala a tvrdila, že vedlejší účastník nedostál povinnostem plynoucím z ( ). K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu d by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou, zda došlo ze strany vedlejšího účastníka k porušení povinností plynoucích ze , řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, resp. odmítnutí jejího dovolání, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Námitce stěžovatelky, že se jednalo o výklad nespravedlivý či přepjatě formalistický, nemohl Ústavní soud přisvědčit.

Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci extrémního rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, ani mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nepříslušelo mu úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala námitky uplatněné v předchozím průběhu řízení a stavěla tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy, založený na polemice s jejich závěry v rovině podústavní, nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu proto nezbylo než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu