Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2002/13

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Miroslava Bosáka, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, AK se sídlem Pekařská 21, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2013, č. j. , -371, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2012 č. j. -307 ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 19. 7. 2012 č. j. -334, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v , , a d (dále jen " ") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o náhradu škody z ublížení na zdraví.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se žalobou proti žalovaným Ivanu Pospíchalovi a Janu Kučerovi domáhal náhrady škody na zdraví ve výši 17 360,50 Kč. Městský soud v Brně žalobě vyhověl co do výše 7 297,50 Kč s příslušenstvím a zaplacením této částky zavázal žalovaného Ivana Pospíchala (výrok I.), ve zbytku nároku a příslušenství žalobu proti témuž žalovanému zamítl (výrok II.), žalobu proti druhému žalovanému Janu Kučerovi zamítl v celém rozsahu (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. - VII.). Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně odmítl podle ustanovení , neboť ve sporu šlo o bagatelní částku. Odvolací soud, který se řídil ve znění po novele provedené , konstatoval, že napadeným rozsudkem bylo fakticky rozhodováno o třech samostatných nárocích, z nichž žádný nepřevýšil částku stanovenou v - náhrada ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti představovala částku 3 070,50 Kč, bolestné částku 4 290 Kč a odškodnění ztížení společenského uplatnění částku 10 000 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že soud nesprávně rozdělil předmět řízení na tři odlišné nároky, přestože tyto měly jediný skutkový základ, a to způsobené ublížení na zdraví a z něho vyplývající nárok na náhradu škody. Vyjádřil též přesvědčení, že v odvolacím řízení měl soud postupovat podle ve znění platném a účinném v době zahájení řízení (v roce 1999), kdy přípustnost odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění, nebyla limitována žádnou částkou.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, vždy prověřuje, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Podle ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

Za procesní prostředek k ochraně práva tak zákon považuje jak řádný či mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení § 75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.

Ve vztahu k usnesení odvolacího soudu stěžovatel oponoval aplikaci přechodných ustanovení odvolacím soudem a namítl, že mělo být postupováno podle ve znění platném a účinném v době podání žaloby; tj. podle stavu, kdy možnost podat odvolání nebyla omezena částkou, jež byla předmětem řízení. Stěžovatelovy výhrady a námitky lze po obsahové stránce považovat za nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu hodnotícího podané odvolání jako nepřípustné. Za takové situace je pro projednávaný případ relevantní ustanovení , podle kterého může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost mimo jiné i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání, přičemž důvodem zmatečnosti je soudem konstatovaný nedostatek objektivní přípustnosti odvolání.

Ústavní soud má za to, že pokud stěžovatel nesouhlasil s výkladem a aplikací relevantních (přechodných) ustanovení , jevila se v jeho věci žaloba pro zmatečnost jako prostředek přímé ochrany práv, na jehož vyčerpání před podáním ústavní stížnosti Ústavní soud trvá. Pokud stěžovatel uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním, Ústavní soud vzal tuto informaci na vědomí s tím, že s ohledem na výše uvedené již nepovažoval za nutné zkoumat, zda jde o další možný procesní prostředek k ochraně práv stěžovatele, neboť na jeho závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti by to ničeho nezměnilo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení , mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2013

Milada Tomková, v. r.

soudce zpravodaj