Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2152/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Anny Hackerové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem Teplice, 28. října 851/26, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2013 č. j. -43, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 7. 2013, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž mělo být porušeno její právo na spravedlivé řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka opakuje obsah žalobních námitek uplatněných v řízení před krajským soudem i námitek kasační stížnosti. Závěrem poukazuje na stanovisko vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10- 2008 č. j. -86, podle něhož aktivní žalobní legitimace v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř .s.) bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem na tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v žádném případě dojít nemohlo. Má za to, že z tvrzení uvedených v žalobě i v kasační stížnosti nelze učinit závěr, že nemohlo dojít k zásahu do její právní sféry, když naopak k takovému zásahu došlo. Je přesvědčena, že stavba, jejíž užívání působí negativně na její pozemek a dům, zasáhla a zasahuje do její právní sféry, přičemž negativní vlivy tvrzené v žalobě a kasační stížnosti nelze odstranit žalobou podle ustanovení § 127 o. z.

Z obsahu napadeného rozsudku vyplývá, že rozhodnutím Městského úřadu Stod ze dne 21. 4. 2009 č. j. OV/1738/06Be bylo povoleno užívání stavby rodinného domu na pozemku st.p. X1, parc. č. X2, X3 v katastrálním území Stod. Proti uvedenému rozhodnutí stěžovatelka brojila žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 3. 2012 č. j. -111, jímž žalobu zamítl, neboť shledal, že samotným vydáním rozhodnutí o povolení užívání stavby v žádném případě nemohlo dojít k zásahu do právní sféry stěžovatelky. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou, neboť v postupu krajského soudu neshledal žádné pochybení.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. y), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů; přirozeně je povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud do takto vymezené pravomoci vstupuje - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě pátéy.

Z obsahu ústavní stížnosti, jejíž převážnou část zabírá doslovný odkaz na námitky uplatněné v žalobě a v kasační stížnosti a na některé pasáže odůvodnění napadeného rozsudku (až v jejím závěru je vyjádřen nesouhlas s postupem Nejvyššího správního soudu, který se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že vydáním žalobou napadeného rozhodnutí v žádném případě nemohlo dojít k zásahu do právní sféry stěžovatelky) vyplývá, že stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, a to způsobem, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Taková role však, jak je uvedeno v předchozím odstavci, Ústavnímu soudu nepřísluší.

Již kasační soud v odůvodnění svého rozhodnutí upozornil na to, že konkretizaci kasačních námitek nelze nahradit pouhým opakováním námitek uplatněných v žalobě, jak činila stěžovatelka, která pouze tvrdila, že nepovažuje za správný závěr o tom, že jí nesvědčí aktivní žalobní legitimace, když negativní vlivy nezákonně povolené a nezákonně zkoulaudované stavby sousedního domu se několik roků projevují na jejím pozemku a domu. Ani Ústavní soud není povinen v situaci podobně koncipované ústavní stížnosti sám vyhledávat argumenty, které stěžovatelka uplatnila v napadeném řízení, a posuzovat jejich případnou ústavněprávní relevanci.

Jedinou relevantní námitkou, kterou stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti i ve stížnosti ústavní, tj. otázkou, zda stěžovatelce svědčí žalobní aktivní legitimace ve smyslu závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. , se kasační soud zabýval, přičemž vysvětlil, proč přisvědčil závěru krajského soudu. Ten ostatně žalobu stěžovatelky posuzoval rovněž ve vztahu k právnímu názoru vyslovenému v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž dospěl k názoru, že jednotlivým argumentům stěžovatelky, o něž opírala své tvrzení o zásahu do její právní sféry, nelze vyhovět, neboť ve skutečnosti směřují do řízení, které časově předcházelo kolaudačnímu řízení, tj. do řízení o vydání stavebního povolení a řízení o odstranění stavby. Z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněnému závěru, jehož správnost potvrdil i Nejvyšší správní soud, že samotným vydáním žalobou napadeného rozhodnutí o povolení užívání stavby nebyla právní sféra stěžovatelky dotčena, nic vytknout.

Lze uzavřít, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, které je přesvědčivě odůvodněno, nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivé řízení. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než podle ustanovení písm a) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu