Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1952/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Jiřího Skalického, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Klavíkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 99, Chrudim, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2013 č. j. -30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Dne 23. června 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

2. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2011 č. j. 301193/11/228940602902 byl zamítnut stěžovatelův návrh na zastavení daňové exekuce z důvodu promlčení daňového nedoplatku podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, přičemž Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 11. 7. 2012 č. j. 3379/12-1500-601040 jeho odvolání zamítlo. Finanční ředitelství v Hradci Králové se ztotožnilo se závěrem prvostupňového orgánu, že promlčecí lhůta ke dni podání námitky promlčení neuběhla a k datu 7. dubna 2011 neuplynula ani prekluzivní lhůta pro placení daně podle ustanovení daňového řádu. Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 30. listopadu 2012 č. j. -17 zamítl. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 18. dubna 2013 č. j. -30 zamítl.

3. Předmětem sporu v řízení před správními orgány a správními soudy bylo určení právního předpisu, podle něhož bylo nutno posuzovat běh lhůty pro vybrání a vymáhání daňového nedoplatku. Stěžovatel uplatnil dne 29. listopadu 2010 ve smyslu , o správě daní a poplatků (dále jen ""), námitku promlčení daňového nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob za rok 1993. Správní orgány i krajský soud posuzovaly námitku právě podle ustanovení zákona o správě daní a poplatků, přičemž dle stěžovatele bylo na místě aplikovat ustanovení , o soustavě daní (dále jen ""), s tím, že se jedná o ustanovení speciální k zákonu o správě daní a poplatků. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí přiklonil k závěrům rozhodnutí krajského soudu, přičemž odkázal na svou dosavadní rozhodovací praxi při výkladu vztahu obou výše uvedených předpisů.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Dle názoru stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu majetku dle a 5d (dále jen ""). K neoprávněnému zásahu do těchto práv došlo nesprávným výkladem kolize dvou výše uvedených právních předpisů, v důsledku čehož byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit daň z příjmů navzdory znění zákona o soustavě daní, který dle stěžovatele na danou situaci dopadá a dle kterého "je daň již promlčena". V napadeném rozhodnutí pak stěžovatel spatřuje rovněž porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu y. S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

5. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené , přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána řádně zastoupeným stěžovatelem v zákonné lhůtě a splňovala podmínky přípustnosti takového návrhu, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje ( ).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud se následně zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( a 2 ), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Předmětem ústavní stížnosti je problematika vztahu dvou právních předpisů, konkrétně zákona o soustavě daní a zákona o správě daní a poplatků, v otázce, podle kterého z těchto předpisů je nutné posuzovat běh lhůty, v níž je možné vybrat a vymáhat daňový nedoplatek. Nejvyšší správní soud tuto otázku vyřešil tak, že na základě ustanovení ústavního , o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, se použije . Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že se touto otázkou již v minulosti opakovaně zabýval, o čemž vypovídá ustálená judikatura, na niž v napadeném rozhodnutí odkazuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. -57 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006 č. j. -87). V obou uvedených rozhodnutích Nejvyšší správní soud srozumitelně a jasně vykládá vztah obou právních předpisů. Druhé z uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo poté předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti a Ústavní soud v této věci vydal usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 6. 2007 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/). V něm Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a ohledně vztahu obou právních předpisů se zcela ztotožnil s názorem Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud tedy již v minulosti považoval výklad vztahu obou uvedených právních předpisů za jednoznačný a srozumitelný, přičemž na základě projednávané ústavní stížnosti neshledává žádný důvod se od tohoto závěru v nyní projednávané věci odchýlit. Do stěžovatelova vlastnického práva, jehož ochrana je garantována y, bylo v projednávaném případě zasaženo v souladu s omezeními zakotvenými v a y.

8. Ohledně tvrzeného porušení y Ústavní soud konstatuje, že na základě argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí neshledal žádné porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nekonkretizuje, v čem byla jeho procesní práva porušena. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli bylo v souladu se zákonem umožněno uplatnit jeho právo podat kasační stížnost, kterou se následně Nejvyšší správní soud věcně zabýval. Napadené rozhodnutí je rovněž řádně odůvodněno a vypořádává se s veškerými stěžovatelovými námitkami. Rozhodnutí pak pro stěžovatele nemohlo být ani překvapivé, neboť stěžovatel sám v kasační stížnosti upozorňuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu v předmětné právní problematice (odst. 6 napadeného rozhodnutí).

9. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu