Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 737/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o společné ústavní stížnosti L. A. a D. M., oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 6. ledna 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 19. května 2008 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -51 ze dne 6. října 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a C) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v a d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Stěžovatelé měli za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010 sp. zn. se nedostatečně vypořádalo se stížností pro porušení zákona, podanou ministryní spravedlnosti, a to zejména v otázce druhu a výše trestu, resp. zda byl uložený trest spravedlivý. Uložený trest měl kromě dále uvedeného reflektovat i neúměrnou délku řízení. Stěžovatelé svoji argumentaci založili na textu stížnosti pro porušení zákona, v němž podle ministryně spravedlnosti došlo k porušení zákona v neprospěch obviněných, neboť při správném použití ustanovení trestního zákona by přicházelo v úvahu uložení mírnějšího trestu. Ministryně spravedlnosti poukázala v podané stížnosti pro porušení zákona i na skutečnost, že ačkoli v posuzované věci došlo k určitým změnám v právním posouzení předmětného skutku, odvolací soud nepromítl tuto okolnost do rozhodnutí o druhu a výši uloženého trestu ani z hlediska nové právní úpravy. Proto podle přesvědčení ministryně spravedlnosti měl odvolací soud i při použití důsledně vycházet z ustanovení tr. zák. a snížit oběma obviněným trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Uložené tresty obviněným byly podle jejího názoru nepřiměřeně přísné (úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků a zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou), neboť neodrážely skutečnost, že oproti původnímu právnímu posouzení byla vypuštěna právní kvalifikace pomoci k trestnému činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle a , 2 písm. b) tr. zák. a obvinění se v jednom případě dopustili pomoci pouze k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , a , 3 tr. zákoníku, protože v tomto případě nedošlo ke vzniku škody na majetku státu.

3. Stran ostatních napadených rozhodnutí (rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 6. ledna 2010, rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 19. května 2008) stěžovatelé uvedli, že "skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy" a tuto úvahu pak stručně odůvodnili.

II.

4. Nejvyšší soud shledal, že byl porušen zákon, a svým - ústavní stížností napadeným - rozsudkem částečně zrušil výroky odvolacího soudu a nově rozhodl o vině a trestu stěžovatelů. Ti byli uznáni vinnými, že v přesně nezjištěnou dobu před 2. 7. 2005 ve vzájemné spolupráci mezi sebou a s doposud neustanovenou osobou čínské národnosti, která v Číně domluvila dodání potravinářského zboží a cigaret, přičemž toto zboží i zaplatila a uhradila náklady za jeho přepravu, pomohli zajistit pro příjemce předmětného zboží - obchodní společnost Horpag, s. r. o., se sídlem v Brně, Štefánikova č. 13, dopravu kontejneru s označením, který obsahoval i zásilku 1 850 000 kusů cigaret značky Marlboro KS FTB, 4 150 000 kusů cigaret značky Marlboro (red) 100 FTB a 2 000 000 kusů cigaret značky Marlboro LIGHTS, přičemž všechny tyto cigarety nebyly označeny nálepkou pro daňové účely; obvinění doručili doklady k přepravovanému zboží do Hamburku, objednali řidiče, který však přímo v Hamburku získal jiného řidiče, a po příjezdu kamionu s uvedeným zbožím na území České republiky dne 2. 7. 2005 přisedl do vozidla P. K., s nímž telefonicky komunikoval obviněný D. M. o tom, kam se má dovézt kontejner se zbožím. Oba obvinění pak prostřednictvím mobilního telefonu kontrolovali postup přepravy zboží, udělovali pokyny ke směru cesty a místu jeho určení a v průběhu této přepravy informovali doposud neustanovenou osobu o dosavadním průběhu přepravy. Dne 2. 7. 2005 byl ovšem kamion se zbožím zastaven příslušníky celního úřadu, následně byl odstaven v prostoru Celního úřadu v Plzni, oddělení v Karlových Varech, a předmětná zásilka s neokolkovanými cigaretami byla zajištěna. Obvinění přitom jednali popsaným způsobem v úmyslu, aby toto zboží nebylo přihlášeno k celnímu řízení a aby nedošlo k zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty, s tím, že kdyby se jim toho podařilo dosáhnout, na neodvedeném cle, spotřební dani a dani z přidané hodnoty by vznikla škoda ve výši 15 150 992 Kč. Za tuto trestnou činnost a za další sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby byli stěžovatelé odsouzeni každý k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a zařazeni pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.

5. V části napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, týkající se druhu a výše trestu, Nejvyšší soud podrobně rozvedl, že při rozhodování o druhu a výměře trestu vycházel z účelu trestu podle § 23 odst. 1 tr. zák. a respektoval hlediska uvedená v § 31 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž přihlížel zejména ke stupni společenské nebezpečnosti spáchané pomoci k trestnému činu, k možnostem nápravy obviněných, k jejich osobním poměrům, k významu a povaze účasti obviněných jako pomocníků na trestném činu a též k tomu, že nedošlo k dokonání trestného činu hlavním pachatelem. Nejvyšší soud vzal v úvahu i všechny polehčující a přitěžující okolnosti, které byly v posuzované věci zjištěny již u soudů nižších stupňů, a neopomenul ani dobu, jež uplynula od spáchání trestné činnosti. Tyto okolnosti, včetně časového odstupu asi 5 let od doby (ukončení) spáchání trestné činnosti (pomoci), dovolily uložit obviněným tresty odnětí svobody ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, která je zde vymezena ustanovením § 148 odst. 3 tr. zák. v rozpětí od 1 roku do 8 let odnětí svobody, takže každému z obviněných byl stanoven tento trest v trvání 3 roků. Šlo o tresty nepodmíněné, protože Nejvyšší soud neshledal možnost podmíněného odkladu jejich výkonu za současného stanovení dohledu nad obviněnými podle § 60a odst. 1 tr. zák. Obviněným byly totiž ukládány úhrnné tresty za typově závažnou trestnou činnost, přičemž spáchali dva trestné činy (ve smyslu § 89 odst. 1 tr. zák.), které jsou zvlášť závažnými úmyslnými trestnými činy (§ 41 odst. 2 tr. zák.) a z nichž prvním byla způsobena značná škoda (ve výši 1 321 098 Kč) a druhý směřoval dokonce ke způsobení škody velkého rozsahu (ve výši 15 150 992 Kč). Za těchto okolností požadavky generální i individuální prevence vyžadují bezprostřední výkon uložených trestů, neboť jejich podmíněným odkladem by nebylo možné dosáhnout splnění účelu trestu. Nejvyšší soud zařadil oba obviněné podle § 39 odst. 2 písm. c) tr. zák. k výkonu trestů do věznice s ostrahou, neboť nebyly zjištěny žádné důvody pro odchylný postup. Nejvyšší soud pak nepřistoupil k uložení i trestů zákazu činnosti, protože z popisu posuzovaného skutku ani skutku, jehož spácháním byli oba obvinění již pravomocně uznáni vinnými nedotčenými dřívějšími rozhodnutími, nebylo zřejmé, že se dopustili trestných činů v přímé souvislosti s takovou činností, která by jim mohla být zakázána (tj. s činností společníků nebo členů statutárního orgánu obchodní společnosti).

6. Přestože Nejvyšší soud před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona i stěžovatelům s tím, že uvedené strany mají právo vyjádřit se k podané stížnosti pro porušení zákona, nikdo z nich tohoto práva nevyužil; stěžovatelé se však veřejného zasedání osobně zúčastnili.

III.

7. Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná (předčasná) a zčásti zjevně neopodstatněná.

8. Podle vyjádření stěžovatelů byla proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 6. ledna 2010 a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 19. května 2008 podána dovolání, o nichž nebylo v době podání ústavní stížnosti dosud rozhodnuto (stalo se tak až dne 11. 5. 2011 usnesením Nejvyššího soudu č. j. -25). Protože ústavní stížnost byla podána 10. 3. 2011, je evidentní, že nebyla naplněna podmínka ustanovení , neboť stěžovatelé před zahájením řízení o ústavní stížnosti nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje ( ); stěžovatelé netvrdili, ani Ústavní soud neshledal, že by stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelů, nebo v řízení o podaných dovoláních docházelo ke značným průtahům, z nichž by stěžovatelům vznikla, nebo mohla vzniknout vážná a neodvratitelná újma: jedině v takovém případě by Ústavní soud mohl ústavní stížnost přijmout i bez toho, aniž by byly vyčerpány dostupné opravné prostředky. Z tohoto důvodu o této části návrhu rozhodl Ústavní soud podle ustanovení ve spojení s ustanovením per analogiam .

9. přikazuje podle ustanovení nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných návrhem stěžovatelovým, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.

10. Ústavní soud není v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona oprávněn přezkoumávat celé trestní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatelů, ale pouze vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona [viz nález

sp. zn.

ze dne 12. 7. 2006 (N 134/42 SbNU 75), dostupný in http://nalus.usoud.cz].

11. Konkrétně tak půjde o přezkoumání, zda Nejvyšší soud poskytl obviněným resp. obhajobě prostor pro rozvinutí argumentace ministra spravedlnosti, k podpoře jeho argumentace dalšími právními názory, jakož např. též odkazy na jurisprudenci či judikaturu zdůrazňující to, co považuje obhajoba za klíčové pro vyhovění podané stížnosti pro porušení zákona. Byla-li by takováto šance obhajobě v řízení o stížnosti pro porušení zákona poskytnuta, nelze rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska dodržení práva na spravedlivý proces nic vytýkat. Právní zástupce mohl ovlivnit právní názor soudu, a proto je nutno na soudní řízení hledět jako na spravedlivé [viz nález

sp. zn.

ze dne 18. 10. 2006 (N 191/43 SbNU 171), dostupný in http://nalus.usoud.cz].

12. Napadený rozsudek obsahoval náležité odůvodnění, výrok o porušení zákona ve prospěch stěžovatelů nepostrádal opodstatnění, právní závěry byly srozumitelné a logické, a jako takové přesvědčivé a ústavně souladné.

IV.

13. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelům v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat zásah a porušení ústavně zaručených základní práv a svobod, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2013

Dagmar Lastovecká v. r.

předsedkyně senátu