Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 559/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Reisse, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem Týnská 21, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. -24 a Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012 č. j. -31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36d (dále jen "").

Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádané fotokopie usnesení Městského soudu v Praze zjistil Ústavní soud, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2012 č. j. -31 potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 č. j. -24, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na změnu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011 č. j. -19, kterým byl stěžovatel vyzván k doplacení soudního poplatku za podanou žalobu. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatel jednou žalobou uplatňuje tři samostatné nároky, a to, aby se žalovaný zdržel tvrzení o žalobci v žalobě specifikovaných, odvolal specifikovaná tvrzení a konečně aby stěžovateli zaslal písemnou omluvu, následkem čehož je třeba každý takový nárok zpoplatnit podle položky 4 odst. 1 písm. c) , zákona o soudních poplatcích.

Oproti tomu je stěžovatel ve své ústavní stížnosti názoru, že takové stanovení poplatkové povinnosti nemá oporu v zákoně. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá odůvodnění, neboť odvolací soud pouze přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se jedná o tři samostatné nároky, aniž by uvedl, na základě jakých úvah a právních závěrů k tomuto závěru dospěl.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d)y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Co do námitky povrchnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je vhodné připomenut, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud"), z jehož judikatury Ústavní soud také vychází, konstatoval, že soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena (srov. rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96, odst. 26). V dalších rozhodnutích (kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42) však konstatoval, že rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997 č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.

V duchu výše citovaných judikatorních závěrů pak nelze vrchnímu soudu ničeho vytknout, jestliže přitakal odůvodnění rozhodnutí městského soudu, z něhož je seznatelné, z jakých důvodů soud dospěl k závěru, že se stěžovatel domáhá tří samostatných nároků v rámci svého práva na ochranu osobnosti.

Pokud jde o samou výši uložené poplatkové povinnosti, tedy o výklad a aplikaci zákona o soudních poplatcích, Ústavní soud připomíná, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].

Právní závěr obecných soudů o tom, že se jedná o tři samostatné nároky, nevykazuje žádné z uvedených pochybení, ale vychází ze standardního nazírání na problematiku placení soudního poplatku při uplatnění více rozdílných nároků, které je zřejmé i ze zákonných ustanovení, na která poukázal městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Jestliže městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě reagoval na všechny stěžovatelovy námitky a následné stěžovatelovo odvolání, které bylo prima facie neopodstatněné, tyto námitky pouze opakovalo bez další nové a rozvinutější argumentace, postačil odkaz odvolacího soudu na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť stěžovatel svými kusými námitkami nevytvořil odvolacímu soudu další prostor pro jeho argumentaci.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu