Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1157/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelky OPZ PLUS, a. s., IČ: 45274835, se sídlem Hradební 3, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Machem, advokátem, se sídlem Ladova 2045/1, 128 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2012, č. j. -213, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. -169, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2010, č. j. -63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčena, že jimi byla dotčena ve svém právu na spravedlivý proces, zaručeném článkem 36 základních práv a svobod (dále jen " "), a že postupem soudů došlo k porušení principu svrchovanosti zákona a k narušení soudních záruk ochrany základních práv, jak je to garantováno a 95 odst. 1 y.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. -63, uložil žalovaným ad. 1 Libuši Zimmerové, ad. 2 Miroslavě Maurské, správkyni konkurzní podstaty úpadce OPZ PLUS, a.s., a ad. 3 OPZ PLUS, a. s. - v konkurzu, povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy, ve výroku přesně specifikované, žalobci PHL-G.E.N., s. r. o. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2011, č. j. -169, změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k žalované ad. 2 a žalobu proti ní pro nedostatek věcné pasivní legitimace zamítl, v ostatním vyhovující výrok potvrdil. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné.

Předmětem úschovy, o jejíž vydání ve věci šlo, bylo nájemné, které žalovaná ad. 1 složila do soudní úschovy, protože byla v nejistotě, kdo je pronajímatelem jí užívaného bytu. Obecné soudy tuto otázku vyřešily tak, že daly za pravdu žalobci. S tím nesouhlasí stěžovatelka, která tvrdí, že vlastníkem předmětu nájmu byla ona. Již v řízení před obecnými soudy současně namítala, že byla zkrácena na svých procesních právech, neboť nebyla řádně předvolána k jednání před soudem prvního stupně, takže se jej nemohla zúčastnit. Stěžovatelka podrobně rozebírá průběh jednání před obecnými soudy. Zejména se zabývá okolnostmi doručování do datové schránky za situace, kdy je vedeno proti účastníkovi řízení současně konkurzní řízení. V důsledku chybné praxe jí nebylo do její datové schránky doručeno předvolání soudu prvního stupně k jednání s odůvodněním, že za ni jedná správce konkurzní podstaty, ačkoliv nemovitost, v níž se nacházel byt, který byl předmětem nájmu, byla z konkurzní podstaty vyloučena.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen nepřípustnou "libovůlí".

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině podústavního práva. Stěžovatelka celkem nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud, aniž by hodnotil "podústavní" správnosti stížností napadených rozhodnutí, konstatuje, že nejsou výsledkem kvalifikovaného excesu či libovůle nespatřuje ani nezjistil mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

To platí jak ve vztahu ke skutkovému základu, z nějž obecné soudy vycházely, tak z jejich právního posouzení věci.

Skutková zjištění obecných soudů mají zjevně racionální základ, není zde tzv. "opomenutých důkazů", relevantní důkazy soudy řádně identifikovaly, jejich hodnocení netrpí procesními nedostatky a rovněž výsledné závěry z hlediska logické konzistentnosti očividně obstojí.

Stěžovatelka má pravdu, že byla zkrácena ve svých právech na řádný proces v řízení před soudem prvního stupně, kdy nebyla řádně obeslána k prvnímu jednání, při kterém byl vynesen pro ni nepříznivý rozsudek. Na druhé straně, jak správně konstatuje odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka o probíhajícím řízení byla informována a soudu sdělila písemně své stanovisko. Nedostatek účasti při jednání před soudem prvního stupně byl zhojen postupem odvolacího soudu, přičemž právní zástupce stěžovatelky na výzvu soudu reagoval tak, že jiné skutečnosti, než které uvedl do odvolání, v řízení před soudem prvního stupně uvést nechtěl. Ústavní soud posuzuje ústavnost soudního řízení jako celek. Na tomto místě musí připomenout, že účelem řádných a mimořádných opravných prostředků je mimo jiné též odstranění případných procesních pochybení soudů nižších stupňů.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost podle , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu