Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1256/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka a o ústavní stížnosti stěžovatelky Františky Suché, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 1. 2013, č. j. -266, a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 2. 2012, č. j. -232, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka v zákonné lhůtě podala ústavní stížnost, kterou brojí proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její vlastnické právo, které požívá ochrany podle d (dále jen " ").

Okresní soud v Jablonci nad Nisou nařídil usnesením ze dne 21. 5. 2008 exekuci pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Městského úřadu Železný Brod, odboru životního prostředí, ze dne 16. 11. 2007, č. j. ŽP 9701/2007/231.21, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru rozvoje venkova, zemědělství a životního prostředí ze dne 15. 4. 2008 č. j. KÚLK/22801/2008, za účelem vymožení povinnosti stěžovatelky obnovit řádný odtok vody ze své studny na pozemku parc. č. X v k. ú. Loužnice, do studny na hranici pozemku parc. č. X, a pozemku parc. č. X1 v k. ú. Loužnice, dále obnovit odstraněnou a poškozenou vodovodní přípojku tak, aby byl umožněn řádný odběr vody ze studny do objektu č. p. X2 Loužnice, a umožnit oprávněným řádný přístup k dané studni.

Stěžovatelka se opakovaně pokoušela dosáhnout odložení výkonu rozhodnutí podle ustanovení (dále jen " "). Naposledy tak učinila podáním ze dne 13. 7. 2010, kterým současně navrhla zastavení výkonu rozhodnutí. Soudní exekutor JUDr. Jiří Štrincl, pověřený výkonem rozhodnutí, návrhu nevyhověl a věc postoupil k rozhodnutí Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou. Ten o návrhu rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí a návrh na zastavení exekuce se zamítá. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. , rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti závěry obecných soudů zpochybňuje zejména poukazem na to, že se v souběžném řízení domáhá proti oprávněným zdržení se zásahu do nemovitosti, v rámci kterého bude podle jejího názoru rozhodnuto ve věci samé, zatímco rozhodnutí, které je předmětem exekuce, má podle jejího názoru povahu toliko předběžnou. V rovině jednoduchého práva tak polemizuje zejména se závěry obecných soudů ohledně posouzení jejích návrhů na odložení výkonu rozhodnutí dle citovaného ustanovení , případně jeho zastavení. Postup obecných soudů stěžovatelka považuje za formalistický a nesprávný, když se ani dostatečně nevypořádaly s její námitkou ohledně specifického charakteru rozhodnutí správních orgánů podle obč. zák.

Ústavní soud předesílá, že , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní stížnost v podstatě představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu instančnímu přezkumu. Jak Ústavní soud již vícekrát zdůraznil, "věcná správnost" není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu.

Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané; obecné soudy - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily, tato odůvodnění jsou racionální a srozumitelná (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

K námitkám stěžovatelky vztahujícím se k rozhodnutím správních orgánů dle § 5 obč. zák. Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že shodné námitky stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu již v řízení ve věci

sp. zn.

(usnesení ze dne 21. 9. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz), a ve věci

sp. zn.

(usnesení ze dne 5. 8. 2010, dostupné tamtéž), a soud se k povaze rozhodnutí podle vyjádřil. K tomu Ústavní soud pouze dodává, že ochrana pokojného stavu není ochranou právního stavu, ale ochranou dlouhodobého faktického stavu a jejím smyslem je především ochrana před svémocným jednáním, jehož přípustnost je dána jen za zákonem přísně stanovených podmínek (viz obč. zák.). Argumentace stěžovatelky, pokud směřuje proti meritorním rozhodnutím, které jsou exekučním titulem, je ve stadiu exekučního řízení zcela irelevantní. Pokud hodnotí povahu rozhodnutí vydaného podle obč. zák. pouze jako předběžné rozhodnutí, nejsou její úvahy přesné, neboť se jedná o rozhodnutí, které má smíšenou povahu. Má charakter předběžného rozhodnutí potud, že nebrání právu domáhat se u soudu ochrany práva, ale tato povaha rozhodnutí na druhé straně nevyvolává potřebu takového řízení, jako je tomu např. u předběžného rozhodnutí podle ustanovení a násl. , a proto může být i rozhodnutím konečným.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. července 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu