Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2578/11

Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Víta Fialy, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 2011 č. j. -32, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2008 č. j. -25 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. září 2007 č. j. -14, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností napadá stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí z důvodu údajného porušení práva na soudní ochranu a na přiměřené odškodnění [ a d (dále jen " "), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"].

Stěžovatel nejprve rekapituluje dosavadní řízení, jichž byl účastníkem a uvádí, že v roce 1987 byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách k odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců nepodmíněně, neboť odmítl vykonat vojenskou službu kvůli svému svědomí a náboženskému přesvědčení svědka Jehovova.

Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích byl v roce 2001 výše označený trestní rozsudek zrušen a povolena obnova řízení.

Následně byl stěžovatel rozsudkem zproštěn obžaloby a usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. Rt 2/2002 bylo rozhodnuto o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci podle

Dne 27. 6. 2003 se stěžovatel žalobou proti České správě sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") domáhal zrušení jejího rozhodnutí ze dne 5. 6. 2003 č. X/B, jímž byla zamítnuta jeho žádost o přiznání jednorázové částky podle Žalobě stěžovatele bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 č. j. -22 vyhověno, rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena ČSSZ k dalšímu řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala ČSSZ kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007 č. j. -54 zamítnuta.

Stěžovatel požádal dne 7. 7. 2006 Ministerstvo spravedlnosti o přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení ve věci Městského soudu v Praze sp. zn. . Protože ministerstvo na žádost nereagovalo, domáhal se stěžovatel přiměřeného zadostiučinění ve výši 42 333,- Kč žalobou, která byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 9. 2007 č. j. -14. Zamítavé rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem odvolacího soudu s tím, že tento soud v řízení neshledal žádné nepřiměřené průtahy.

Stěžovatel polemizuje se závěrem zejména odvolacího soudu, že v řízení nedošlo k neodůvodněným průtahům a že věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě. Ve své argumentaci stěžovatel odkazuje na právní závěry vyjádřené Ústavním soudem v jeho rozhodnutích (např. nález ze dne 5. 8. 2009

sp. zn.

, ze dne 28. 6. 2007

sp. zn.

, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Současně stěžovatel tvrdí, že v řízení prokázal nesprávný úřední postup, proto prý mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 9. 2007 č. j. -14 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 42.333,- Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. . V odůvodnění rozsudku bylo konstatováno, že v řízení, v němž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí ČSSZ, došlo k porušení práva stěžovatele na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to postupem Městského soudu v Praze, který předložil spis Nejvyššímu správnímu soudu až po několika měsících, neboť skutečnost, že spis byl v mezidobí zapůjčen Ústavnímu soudu, není v této souvislosti významná a rovněž postupem Nejvyššího správního soudu, který rozhodl až po 17 měsících. Obvodní soud pro Prahu 2 však zdůraznil, že délka řízení nebyla natolik nepřiměřená, aby samotné konstatování porušení práva nebylo dostačující a aby stěžovateli bylo nutné poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích [ , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2008 č. j. -25 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, nesouhlasil však se závěrem, že by ve správním řízení a v projednání věci před soudem došlo k neodůvodněným průtahům. Odvolací soud uvedl, že při posuzování délky řízení nelze odhlédnout od skutečnosti, že v mezidobí byl spis zapůjčen Ústavnímu soudu.

O dovolání stěžovatel rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 6. 2011 č. j. -32 tak, že ho jako nepřípustné odmítl [ věta první a ] pro absenci otázky zásadně právně významné.

III.

Po zvážení argumentů stěžovatele a jeho tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod ve vztahu k napadeným rozhodnutím dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " "]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů o nepřiznání zadostiučinění v penězích za průtahy v řízení, jakož i s výrokem o nákladech řízení.

K první námitce stěžovatele lze uvést, že jeho žaloba, kterou se stěžovatel domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu údajně vznikla průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. , soud prvního stupně zamítl, přičemž odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že se mu v předmětném řízení podařilo prokázat vznik nemajetkové újmy a příčinnou souvislost mezi imateriální újmou a nesprávným úředním postupem. Takovému tvrzení neodpovídá výrok obou rozsudků obecných soudů ve věci samé. Ostatně je nepochybné, že pokud by obecné soudy žalobě stěžovatele vyhověly, korespondoval by s takovým rozhodnutím ve věci samé i výrok o náhradě nákladů řízení.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, opřeným o ustanovení a 3 , že nejsou splněny podmínky pro poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích. Na podporu svého nesouhlasu však stěžovatel neuvádí žádnou argumentaci, mající ústavněprávní relevanci. Je nepochybné, že otázka aplikace "obyčejného" ("podústavního") práva (v daném případě citovaného ustanovení ), je záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do ní zasahovat. Důvod pro kasační zásah z důvodu extrémně vadné interpretace či aplikace tohoto zákonného ustanovení Ústavní soud neshledal.

Nebyl rovněž shledán důvod pro zrušení napadených rozhodnutí ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 21. března 2006

sp. zn.

). V projednávané věci však takový zásah do základních práv stěžovatele zjištěn nebyl.

Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. i ÚS 1310/09, z něhož dovozuje protiústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů, není přiléhavý, protože tento nález je opřen o jiný skutkový a procesní základ.

K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že nebylo zjištěno žádné porušení základních práv stěžovatele. Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení posuzoval přípustnost dovolání, a protože žádný důvod přípustnosti - ve smyslu § 236 a násl. obč. soudního řádu - neshledal, dovolání odmítl, aniž by se mohl zabývat meritem věci; jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání má toliko deklaratorní povahu. Stěžovatel ostatně sám proti tomuto postupu dovolacího soudu žádné konkrétní námitky neformuluje.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu