Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2911/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného JUDr. Tomášem Doležalem, Ph. D., advokátem se sídlem Praha 10, U Hranic 3221/16, proti usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 4. 2011 č. j. -59 a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 22. 7. 2011 č. j. -89, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 d (dále jen " ") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a dále nerespektován článek 90 a článek 95 y.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Liberci v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané stěžovateli (žalobci) společností Hotel Liberec, s. r. o. (žalovanou) zamítl usnesením ze dne 11. 4. 2011 č. j. -59 stěžovatelův návrh na nařízení předběžného opatření, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 150 000 Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 22. 7. 2001 č. j. -89 toto usnesení potvrdil. Konstatoval, že stěžovatel nepodal žalobu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dne 29. 7. 2010, tj. v zákonné lhůtě, ale teprve (opožděně) dne 17. 1. 2011; včasné podání žaloby stěžovatel neprokázal předložením notářsky ověřeného opisu úvodní strany žaloby opatřené podacím razítkem okresního soudu s datem 29. 7. 2010, neboť tato pouze obsahuje ověření notářky, že částečný opis souhlasí s příslušnými částmi y, z níž byl pořízen, a nepotvrzuje tak, že podkladem byl originál y. Návrh na vydání předběžného opatření, jenž vychází z předpokladu určení neplatného skončení pracovního poměru, již proto nemůže obstát.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil názor, že naopak podání žaloby v zákonné lhůtě osvědčil, neboť kopie byla pořízena v souladu "s novelizací " a byla vyhotovena z originálu y. Není mu známo, jakým jiným způsobem mohl tuto skutečnost osvědčit, jestliže soud původní žalobu nenalezl, a proto v obavě ze ztráty vlastního originálu žaloby předložil ověřenou kopii. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí

sp. zn.

v obdobné věci, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu (též s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ) shledává překvapivým, neboť je založeno na jiných důvodech, než rozhodnutí soudu prvního stupně.

Ústavní soud představuje podle y soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

, N 5/3 SbNU 17). Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními , respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

Deficit spravedlivého procesu (jenž stěžovatel v ústavní stížnosti namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (srov. nálezy

sp. zn.

ze dne 10. 11. 1999; N 158/16 SbNU 171 a

sp. zn.

ze dne 21. 11. 2001; N 178/24 SbNU 327) dal najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje ( y)".

Záruky spravedlivého procesu se vztahují i na dílčí část soudního řízení, ve které obecné soudy rozhodují o návrhu na nařízení předběžného opatření, a proto i zde Ústavní soud především zkoumá, zda byla respektována zásada rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní (srov. nález

sp. zn.

ze dne 7. 6. 2011; N 109/61 SbNU 617), zda rozhodnutí není projevem svévole (srov. např. nález

sp. zn.

; N 158/16 SbNU 171) a zda je řádně odůvodněno (srov. nález

sp. zn.

; N 12/52 SbNU 121).

Kromě řečeného rovněž platí, že předpokladem vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření je též úsudek, že ve věci uplatněný nárok není zjevně neopodstatněný.

Obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně osvětlily, z jakých důvodů návrhu na nařízení předběžného opatření nevyhověly, jejich odůvodnění jsou srozumitelná, mají racionální základnu a lze je zastávat; o ústavněprávně relevantní exces či svévoli ve smyslu vyloženém výše proto nejde. Rozhodný závěr, že žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru stěžovatele byla podána opožděna, z těchto hledisek obstojí, a že naopak neobstojí návrh na předběžné opatření, je toho logickým důsledkem.

Ostatně k témuž závěru dospěl odvolací soud ve věci samé, a to - oproti názoru stěžovatele - procesně udržitelně.

Podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, zde tudíž splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. července 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu