Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 886/13

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Saulicha, zastoupeného JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 556, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -365 ze dne 30. listopadu 2011 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. -331 ze dne 13. června 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv zaručených v a 2, , a odst. ld (dále jen ""), v a y (dále jen "") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. -331 ze dne 13. června 2011 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal na žalované správkyni konkurzní podstaty úpadce Alnyk, spol. s r.o. JUDr. Elišce Šobkové (dále jen "žalovaná") zaplacení částky ve výši 1.600.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a uložil stěžovateli zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hradci Králové na nákladech řízení částku 40.539,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. -365 ze dne 30. listopadu 2011 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. -392 ze dne 5. prosince 2012 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před okresním a krajským soudem prokazoval neplatnost dohody o narovnání, uzavřenou mezi ním a žalovanou, na základě které vyplatil žalované 1.600.000,- Kč, a vyjadřuje přesvědčení, že soudy obou stupňů neřešily jím uplatněné námitky proti této dohodě v souladu s existující judikaturou a v souladu s hmotným právem.

Odvolací soud se podle stěžovatele jeho námitkami nezabýval a zcela se ztotožnil s mylnými skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, avšak bez jakéhokoli dalšího provádění důkazů, vycházeje ze závěrů soudu prvního stupně, náhle překvalifikoval dohodu o narovnání uzavřenou mezi stěžovatelem a žalovanou a označil ji jako smlouvu nepojmenovanou. Odvolací soud se tak podle stěžovatele odchýlil od právních závěrů soudu prvního stupně, které vycházejí z jeho skutkových zjištění, aniž by sám provedl jakékoli dokazování a aniž by umožnil stěžovateli vyjádřit se k odvolacím soudem nově nastolenému meritu věci či doplnit a předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Tímto postupem a svým překvapivým rozhodnutím odvolací soud podle stěžovatele odepřel stěžovateli právo na spravedlivý proces. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 24. září 1998.

Stěžovatel dále namítá, že se soud prvního stupně a soud odvolací nezabývaly námitkami stěžovatele, které směřovaly k tomu, že stěžovatel de facto byl nucen zaplatit za stejný soubor nemovitostí dvakrát - poprvé, když je vydražil v nedobrovolné dražbě a podruhé, když je z donucení žalované podstaty musel vykoupit z konkurzní podstaty, kam byly protiprávně žalovanou sepsány.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( a y), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [, písm. d)y]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah nezjistil. Obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými vě a Úmluvě. Svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, vypořádaly se s relevantními námitkami stěžovatele, které stěžovatel z části opakuje též v ústavní stížnosti (jde zejména o stěžovatelem namítané důvody neplatnosti dohody, kterou uzavřel se žalovanou) a jejich závěry nelze rozhodně označit za extrémně rozporné s principy spravedlnosti. Dílčí pochybení soudu prvního stupně v kvalifikaci uzavřené dohody napravil soud odvolací. Stěžovatelem namítaný rozpor vypořádání stěžovatelových námitek s existující judikaturou a hmotným právem Ústavní soud taktéž nezjistil.

Ve změně kvalifikace dohody uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanou z dohody o narovnání na smlouvu nepojmenovanou Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nespatřuje ani okolnost představující nepřípustnou překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a s tím související porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Na první pohled by se mohlo zdát, že k tomuto jevu došlo, když nalézací soud považoval předmětnou dohodu za dohodu o narovnání, zatímco odvolací soud za smlouvu nepojmenovanou. To, o jaký se jedná smluvní typ, však v daném případě nebylo rozhodující. Rozhodující byla otázka platnosti této dohody, přičemž z hlediska tvrzení a důkazů týkající se této otázky závěr odvolacího soudu o jiném smluvním typu neměl žádného vlivu. Stěžovatel navíc ani žádná nová tvrzení či nové důkazy, které by znamenaly neplatnost této nepojmenované smlouvy a které nemohl před obecnými soudy použít, v ústavní stížnosti neuvádí. V této souvislosti stěžovatelem uváděný odkaz na nález

sp. zn.

ze dne 24. září 1998 je nepřípadný.

Pokud jde o poslední námitku stěžovatele týkající se opomenutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího vypořádat se s námitkou stěžovatele stran toho, že stěžovatel byl nucen zaplatit za stejný soubor nemovitostí dvakrát, konstatuje Ústavní soud, že by se sice slušelo, aby se s touto námitkou obecné soudy vypořádaly, ale její pominutí v žádném případě nečiní jejich rozhodnutí protiústavními, neboť tato námitka neměla pro rozhodnutí ve věci žádnou relevanci.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2013

Michaela Židlická v.r.

Předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu