Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1191/13

]]Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Uhlíře, zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem v Duchcově, Želénská 1291, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 11. února 2013 č. j. 1 ZT 45/2013-7, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 10. dubna 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 11. února 2013 (1 ZT 45/2013-7).

Stěžovatel uvedl, že porušení ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že mu předmětným usnesením byla odepřena spravedlnost - denegatio iustitiae. K porušení těchto práv mělo dojít především tím, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ustanovení trestního řádu, jež upravují náležitosti odůvodnění vydaných rozhodnutí. V napadeném rozhodnutí absentují podstatné okolnosti, koho a čím měl stěžovatel křivě obvinit a na základě jakých okolností se zahajuje trestní stíhání. Dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud připustil přezkum sdělení obvinění z hlediska dodržení ústavních práv stěžovatelů, srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467). Stěžovatel tvrdil, že svým jednáním nenaplnil skutkové znaky trestného činu, který je mu kladen za vinu, ani úmyslně, ani neúmyslně, vědomě ani nevědomě a poukázal na nález Ústavního soudu, kterým se ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu [

sp. zn.

ze dne 13. 1. 1999 (N 3/13 SbNU 11, sp. zn. 40/65 ze dne 15. 7. 1965)].

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že dle usnesení Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, Územního odboru Teplice, odd. hospodářské kriminality č. j. KRPU-14549-3/TČ-2013-040981 ze dne 1. 2. 2013 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele dle ustanovení § 160 odst. 1 tr. řádu, ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku. O stížnosti stěžovatele rozhodlo Okresní státní zastupitelství usnesením ze dne 11. února 2013 č. j. 1 ZT 45/2013-7, kterou zamítlo jako nedůvodnou.

Dle sdělení právního zástupce stěžovatele, Okresním soudem v Teplicích bylo nařízeno hlavní líčení ve věci stěžovatele pod sp. zn. na 18. června 2013.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud posoudil stěžovatelovy argumenty obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení (resp. Okresní státní zastupitelství v Teplicích) svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení § 134 odst. 2, § 158 a § 160 odst. 1 a tr. řádu, a dopustily se tak pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález

sp. zn.

, usnesení

sp. zn.

,

,

,

a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení

sp. zn.

).

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález

sp. zn.

); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení (resp. Okresního státního zastupitelství v Teplicích) porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí , resp. y sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov.

sp. zn.

).

Z usnesení policejního orgánu se především podává skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném případě s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování. Podle § 160 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis skutků, jak jej stěžovatel požaduje. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§ 176 tr. řádu)".

Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží, a to se týká i stěžovatelem namítaných pochybností o pravdivosti v něm obsažených údajů.

Státní zástupce okresního státního zastupitelství v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou k řečenému konformní; není důvod nesdílet úsudek, že namítané nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v § 160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují rovněž. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že samo usnesení státního zástupce je naprosto nedostatečně odůvodněno (§ 134 odst. 2, § 160 odst. 1 tr. řádu); jinak řečeno, státní zástupce se vyjádřil k věcné správnosti usnesení policejního orgánu v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu (srov. např.

sp. zn.

).

Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného usnesení za výraz odepření spravedlnosti považovat nelze. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu