Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4407/12

Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Ivana Liasovského, MUDr. Pavla Wybitula a MUDr. Marcely Wybitulové, všichni zastoupeni JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava, Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2009 č. j. -264, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2010 č. j. -338 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2012 č. j. -399, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z d (dále jen " ") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo stěžovatelům uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 7 425 000,- Kč se 17 % úrokem ode dne 1. 4. 1994 do zaplacení, dále částku 1 575 000,- Kč s 35 % úrokem od 1. 4. 1994 do zaplacení a částku 1 321 756,20 Kč, tj. neuhrazené úroky, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných; dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné.

V řízení u obecných soudů se Česká spořitelna, a. s. (právní předchůdce společnosti Corsair (Luxembourg) N 011 S.A. - v řízení u Ústavního soudu vedlejší účastník) žalobou podanou Krajskému soudu v Ostravě domáhala zaplacení předmětných částek po prvním žalovaném (obchodní společnost FEBER spol. s r. o.) jako po dlužníkovi neplnícím své závazky z úvěrové smlouvy ze dne 23. 3. 1993 o poskytnutí úvěru a po stěžovatelích, jako ručitelích za závazky prvého žalovaného z uvedené úvěrové smlouvy. Usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 1997 sp. zn. byl na majetek prvého žalovaného prohlášen konkurz; dne 2. 9. 2006 byl konkurz zrušen a dne 3. 5. 2007 byl prvý žalovaný vymazán z obchodního rejstříku. Usnesením ze dne 2. 11. 2007 proto soud řízení vůči prvému žalovanému podle ustanovení zastavil.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že ačkoliv žaloba v této věci byla podána dne 29. 4. 1994, byla jim s výzvou, aby se k ní vyjádřili, doručena teprve dne 21. 3. 2005, tedy téměř jedenáct let od zahájení řízení. Tím došlo k podstatnému ztížení jejich obrany proti uvedené žalobě. Dle stěžovatelů uvedený postup není odůvodněný možnými vadami žaloby ani skutečností, že na majetek společnosti FEBER spol. s r. o. byl dne 23. 10. 1997 prohlášen konkurz a podle ustanovení došlo ze zákona k přerušení řízení v části směřující proti úpadci.

Stěžovatelé uvádí, že ztratili možnost dovolat se neplatnosti ručitelských prohlášení podle ustanovení ve spojení s z toho důvodu, že byli Českou spořitelnou, a. s. uvedeni v omyl tím, že písemnost byla označena jako "Prohlášení o ručitelském závazku k zástavní smlouvě", ačkoliv se zástavní smlouvou neměla nic společného. Dále byli zbaveni např. případného kontrolního (signalizačního) práva v návaznosti na velmi pochybný prodej "zastavených pozemků" konkurzní správkyní úpadce FEBER spol. s r.o. Především však nemohli zabránit podstatnému zvýšení zažalovaných pohledávek v důsledku jejich úročení v době probíhajícího řízení. Pokud by došlo k včasnému doručení žaloby, pokusili by se přimět tehdy pravděpodobně ještě solventního prvého žalovaného k tomu, aby svůj dluh z úvěrové smlouvy nebo alespoň jeho podstatnou část uhradil. Obecné soudy dále z jejich prohlášení ze dne 23. 3. 1993 vyvodily i ručení za tzv. překlenovací úvěr s mimořádně vysokým úročením, i když v textu prohlášení není o překlenovacím úvěru žádná zmínka. Pochybení soudu prvého stupně při řešení této otázky nenapravil soud odvolací ani soud dovolací.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že možné pochybení soudu prvního stupně v žádném případě nemohlo ovlivnit rozsah procesní obrany žalovaných. Stěžovatelé nepochybně mohli vznést námitku neplatnosti ručitelských prohlášení podle ustanoveni ve spojení s (teprve v případě, že by se jí soudy věcně nezabývaly, mohlo by dojít k poškození práv stěžovatelů). Stěžovatelé však svou procesní obranu založili na zcela jiných tvrzeních (úvěrová smlouva je z důvodu ve smlouvě nedostatečně označeného úvěrového věřitele a nejasného podpisu smlouvy za úvěrového věřitele neplatná; ručitelská prohlášení jsou neplatná pro neurčitost zajišťované pohledávky; podpisy na ručitelských prohlášeních nejsou pravými podpisy žalovaných). Dále uvedl, že stěžovatelé nezabránili dalšímu úročení pohledávek ani poté, co jim žaloba byla doručena.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že se vzhledem k časovému odstupu a změnám v obsazení soudu nemůže k věci relevantně vyjádřit.

Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti zejm. uvedl, že soud I. stupně postupoval při doručení žaloby v souladu se skutečnostmi, které v průběhu řízení nastaly, tj. překážkou řízení v podobě konkurzního řízení na majetek úpadce. Stěžovatelé ve svých vyjádřeních neuvedli žádný důkaz, jehož provedení by se domáhali a který by bylo možné považovat za neproveditelný v důsledku plynutí času od zahájení řízení po doručení žaloby. Stěžovatelé měli od doručení žaloby v roce 2005 dostatek zákonných prostředků k obraně proti neúměrným průtahům v řízení (mj. i postupem dle ve smyslu y). Námitky stěžovatelů, že v důsledku průtahů v řízení došlo k nemožnosti uplatňovat ve věci relevantní důkazy či k nárůstu pohledávky o příslušenství, nejsou způsobilé zvrátit důvodnost podané žaloby a tedy správnost rozsudků obecných soudů.

Stěžovatelé v replice k uvedeným vyjádřením projevili nesouhlas s názory vrchního soudu a vedlejšího účastníka a setrvali na své argumentaci.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem krajského soudu z hlediska kompetencí daných mu u ČR a dospěl k závěru, že je zčásti neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y.

Stěžovatelé v podstatě namítají, že postupem soudů, který vyústil v ústavní stížností napadená rozhodnutí, došlo k porušení práva zakotveného v y, podle nějž má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jsou přesvědčeni, že v důsledku průtahů byla snížena možnost účinné obrany proti uplatněným nárokům a namítají, že se soudy dostatečně nevypořádaly s otázkou ručení stěžovatelů za překlenovací úvěr.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Civilní soudy se námitkami stěžovatelů, jež byly uplatněny v řízení, řádně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí objasnily, z jakých důvodů považují sjednanou úvěrovou smlouvu za platnou, stejně jako ručitelská prohlášení stěžovatelů a ujednání o výši úroků.

Ústavní soud se ani neztotožňuje s námitkou stěžovatelů, že se soudy nevypořádaly s otázkou, zda se prohlášení ručitelů vztahuje i na překlenovací úvěr. Vrchní soud v odůvodnění rozhodnutí rozvedl názor, dle nějž ujednání o poskytnutí tzv. překlenovacího úvěru v úvěrové smlouvě ze dne 23. 3. 1993 tvoří nedílnou součást této úvěrové smlouvy a nelze je vykládat izolovaně. [Mezi Českou spořitelnou, a. s., a 1. žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouvy, jíž se banka zavázala poskytnout úvěrovému dlužníkovi střednědobý úvěr na zásoby ve výši 9 000 000,- Kč na účtu č. XXXX a k úhradě splátky nebo úroku v prodlení krátkodobý úvěr na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků na účtu č. XXXX se zvýšenou (sankční) úrokovou sazbou. Z povahy věci vyplývá, že nebyla a nemohla být sjednána výše překlenovacího úvěru. Tento úvěr byl zcela závislý na plnění podmínek smlouvy včas hradit splátky a úroky sjednaného úvěru ve výši 9 000 000,- Kč a smyslem ujednání o překlenovacím úvěru bylo dohodnout způsob úhrady splátky nebo úroku v prodlení.] Ručitelé se v ručitelských prohlášeních přitom zavázali uhradit všechny finanční závazky dlužníka, neuhradí-li je dlužník, vyplývající právě z úvěrové smlouvy, jejíž součástí bylo i ujednání o překlenovacím úvěru. Rovněž Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že prohlásili-li ručitelé v ručitelských prohlášeních, že přejímají ručení za závazek dlužníka vůči věřitelce vzniklý na základě úvěrové smlouvy ve výši 9 000 000,- Kč včetně příslušenství, je nerozhodné, kolik úvěrů bylo dlužníkovi úvěrovou smlouvou poskytnuto.

Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí soudů ve věcech civilních, trestních a správních. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší ostatním soudům. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledává důvod se k meritu věci duplicitně vyjadřovat.

Ústavní soud dále dodává, že jak vyplývá z jeho judikatury, námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.

Stěžejní námitkou stěžovatelů uplatněnou v ústavní stížnosti je poukaz na průtahy řízení. V tomto směru je nutné dát stěžovatelům za pravdu, neboť délka řízení v projednávané věci se jeví jako neúměrná a tvrzení stěžovatelů, že v jejím důsledku došlo k nárůstu úroků, nelze upřít opodstatněnost.

Ústavní soud však musel vzít v úvahu, že ústavní stížnost směřuje proti průtahům v již skončeném řízení.

Nabytím účinnosti , kterým se (mimo jiné) mění , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.

Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané y a y, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy skončeného řízení, když to přísluší jiným orgánům veřejné moci.

Jinými slovy: Ústavní soud tedy nemůže závazně předjímat existenci neodůvodněných průtahů v meritorně skončeném řízení, nevyčerpal-li stěžovatel procesní prostředky dané mu zejména Stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s y právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnout o existenci práva na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) přísluší v případě sporu soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007

sp. zn.

(N 122/46 SbNU 151)]. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu .

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy ve věcech civilních rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté y a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Proto byl návrh podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a podle citovaného zákona jako návrh zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. července 2013

Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu