Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4892/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Solight Holding, s. r. o., se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Robertem Steskou, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012 č. j. 1 Aps 5/2011-184, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pro porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 a 2y základních práva svobod (dále jen "") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z podané ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. zjistil Ústavní soud, že stěžovatelka u tohoto soudu podala žalobu podle ustanovení , kterou se domáhala po Finančním úřadu Brno III zaplacení částky 554 946 Kč představující úrok z prodlení z částky ve výši vyměřeného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka tvrdila, že vytýkací řízení nelze považovat za zahájené, následkem čehož došlo ke konkludentnímu vyměření daně ke dni podání daňového přiznání, a stěžovatelce tak vznikl vratitelný přeplatek na dani a nárok na úrok z prodlení při opožděném vrácení přeplatku. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 3. 2011 č. j. -130 stěžovatelčinu žalobu odmítl pro rozpor mezi navrženým žalobním petitem a rozhodovací pravomocí soudu v řízení o žalobě dle ustanovení

Na základě kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 9. 2012 č. j. 1 Aps 5/2011-184 mj. usnesení Krajského soudu v Brně zrušil (výrok I.), neboť právní závěr v uvedeném rozhodnutí shledal chybným, a rozhodl tak, že stěžovatelčinu žalobu v této části odmítl (výrok II.) jako nepřípustnou s ohledem na ustanovení Vysvětlil, že zahájení vytýkacího řízení představuje absolutní překážku konkludentního vyměření daně, přičemž prostředkem ochrany proti tvrzenému nezákonnému zahájení vytýkacího řízení je žaloba dle ustanovení podaná proti konečnému rozhodnutí správce daně ve věci vyměření daně.

Stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že se opomněl zabývat jedním z jejích klíčových argumentů, a to námitkou, že výzva správce daně dle ustanovení nesplňuje zákonem předepsané náležitosti, v důsledku čehož vytýkací řízení nebylo nikdy zahájeno, a stěžovatelce tak vznikl nárok na vrácení daňového přeplatku. Vadnost výzvy stěžovatelka spatřuje v její neurčitosti spočívající v tom, že sporné údaje jsou specifikovány toliko odkazem na oddíl C daňového přiznání bez bližšího upřesnění; správce daně pouze obecně vyjádřil pochybnost o naplnění podmínek pro uplatnění některých zákonných institutů a o uskutečnění zdanitelných plnění, k čemuž připojil rozsáhlý demonstrativní výčet důkazních prostředků. Stěžovatelka upozorňuje, že v důsledku právního názoru Nejvyššího správního soudu je nucena strpět bezprávné zadržení daňového přeplatku po marném uplynutí lhůty k zahájení vytýkacího řízení a vyčkat s uplatněním svých práv až do jeho skončení, a to napadením rozhodnutí, jímž se vytýkací řízení končí, tedy domáhat se jiných práv, než stěžovatelka zamýšlela uplatnit. Kromě toho takové rozhodnutí, jež je výsledkem neexistujícího řízení, je paakt. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že správce daně napadeným postupem obchází zákonnou lhůtu pro vrácení přeplatku na dani, neboť ačkoli nemá konkrétní pochybnosti o pravdivosti, průkaznosti či úplnosti stěžovatelkou uvedených údajů v daňovém přiznání, se "místo vrácení nadměrného odpočtu raději pokusí zahájit vytýkací řízení a po prakticky neomezenou dobu pak nadměrný odpočet zadržuje". Stěžovatelka má za to, že pouze vyslovení neúčinnosti zahájení vytýkacího řízení je s to správce daně motivovat k vydávání výzev splňujících zákonné podmínky.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d)y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud však není arbitrem ve sporech o výklad podústavního práva zaměřených na otázku, která z možných výkladových alternativ je racionálnější a upotřebitelnější v praxi (a to i kdyby se klonil k názoru stěžovatele), pokud řešená otázka nemá současně přesah do ústavní roviny.

V projednávané věci Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že správní žaloba podle ustanovení představuje prostředek ochrany v případech, kdy vytýkací řízení nelze považovat za řádně zahájené z důvodu nesplnění zákonem stanovených předpokladů pro jeho zahájení. Svůj právní názor adekvátně odůvodnil a srozumitelně vysvětlil, přičemž jím přijatý závěr je konzistentní s jeho relevantní (a jím citovanou) dřívější rozhodovací praxí. Pouhá skutečnost, že tento prostředek ochrany pokládá Nejvyšší správní soud za uplatnitelný v případě vadně zahájeného vytýkacího řízení z jakéhokoli důvodu, tedy i z důvodu tvrzené neurčitosti výzvy správce daně, nepředstavuje interpretační libovůli a důvod pro kasační zásah Ústavního soudu; kromě toho jednotnost procesního postupu oproštěného od výjimek je žádoucí i z hlediska právní jistoty daňových subjektů a předvídatelnosti soudního rozhodování. Důvodem pro odlišné nakládání s vytýkacím řízením zahájeným údajně nekonkrétní výzvou správce daně není ani stěžovatelčin argument, že v jeho důsledku je nucena strpět bezprávné zadržení daňového přeplatku, protože takový následek nastává vždy, když je vytýkací řízení nezákonně zahájeno. V tomto kontextu pak nelze přisvědčit stěžovatelčině názoru, že jí uplatněná argumentace o neexistenci vytýkacího řízení představuje námitku, se kterou se Nejvyšší správní soud nevypořádal.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedoložila porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu