Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4225/12

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti Evy Klačkové, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Panská 6, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. -199 ze dne 28. 6. 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení a násl.d (dále též "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 11. 3. 2011, č. j. -165, Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území Zubrnice, označených v žalobě podle údajů katastru nemovitostí, a uložil jí nahradit žalovanému náklady řízení. Okresní soud tak rozhodl o určovací žalobě podané podle části páté , a to v restitučním sporu založeném na stěžovatelkou tvrzeném nároku dle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění (dále též "zákon o půdě"). Touto žalobou se stěžovatelka domáhala přezkumu rozhodnutí Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu v Ústí nad Labem, č. j. 697/Mze PÚ/05/Ba/317 ze dne 30. 11. 2005, kterým bylo určeno, že stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí. O odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku následně rozhodl krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.

Rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že soudy obou stupňů při svém rozhodování nedostatečně zohlednily specifičnost restitučních nároků a příliš formalisticky přistupovaly k hodnocení důkazů. Za další vadu spatřuje stěžovatelka porušení jejích ústavních práv ve způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a jak se vypořádaly s rozporností jednotlivých důkazů. V této souvislosti stěžovatelka polemizuje s hodnocením předložených listinných důkazů a rozporuje věrohodnost, resp. zaujatost některých svědeckých výpovědí a podává výklad o dobových poměrech zemědělců. V tomto kontextu nepovažuje stěžovatelka za ústavně konformní, že k její tíži jde skutečnost, že většina svědků, kteří by byli schopni k rodině Říhových a jejich postavení coby největších sedláků v Zubrnicích v době zakládaní místního JZD něco relevantního říci, již bohužel není naživu, a to především v důsledku průtahů v řízení. Závěrem poukázala na judikaturu Ústavního soudu v restitučních věcech a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (y). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud rovněž pokládá za potřebné konstatovat, že se k problematice restitučního zákonodárství, včetně nároků vyplývajících ze zákona o půdě, již vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (srov. kupř. nález

sp. zn.

ze dne 16. 6. 2003, N 91/30 SbNU 375, nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003, N 79/30 SbNU 233 aj.). Při posouzení projednávané věci shledal, že obecné soudy v nyní posuzované věci respektovaly závěry, k nimž v otázce výkladu a posuzování pojmů "politická perzekuce", resp. "postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody", jak jsou zakotveny ve zmíněném ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, dospěl sám Ústavní soud. Jak je patrné z obsáhlých odůvodnění soudů obou stupňů, tyto nevyhověly návrhu stěžovatelky nikoli proto, že by posoudily obsah i dosah těchto pojmů formalisticky bez přihlédnutí k souvislostem či specifikům konkrétního případu, k dobové atmosféře apod., nýbrž proto, že se i navzdory poměrně bohatému důkaznímu materiálu, který byl nashromážděn jak v řízení před správním orgánem, tak i později v řízení před obecnými soudy, nepodařilo věrohodným způsobem prokázat jakoukoli, byť i sebemenší aktivitu minulého režimu, v jejímž důsledku by bylo lze usuzovat na politickou perzekuci či jiný postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody, pokud jde o vzdání se přídělu předmětných nemovitostí ze strany právních předchůdců stěžovatelky.

Ze způsobu, jakým se oba obecné soudy postavily k dané restituční věci, nelze usuzovat na přílišný formalismus, když se jak samosoudkyně okresního soudu, tak i odvolací senát krajského soudu, snažily důkladně prověřit jakýkoli náznak možné perzekuce rodiny Říhových (kupř. podrobné porovnání výpovědí některých svědků hovořících o těchto skutečnostech s dalšími provedenými důkazy - srov. str. 12 napadeného rozsudku soudu druhé stolice). Ze strany krajského soudu přitom došlo i k přehodnocení některých svědeckých výpovědí ve prospěch stěžovatelky (tamtéž), avšak ani poté nebyly tyto výpovědi spolu s dalším důkazním materiálem s to vytvořit přesvědčivý podklad pro závěr o důvodnosti žaloby. Současně též krajský soud prověřoval, nakolik jsou jednotlivé důkazy hodnověrné a způsobilé obstát v konfrontaci s dalšími. Stěžovatelka sice před obecnými soudy tvrdila, že v uvedené době Zubrnice, stejně jako i celá republika, byly pod vlivem zemědělské politiky KSČ nuceny odevzdávat svůj živý a mrtvý inventář do družstva, s čímž manželé Říhovi jako úspěšní zemědělci nesouhlasili, avšak ve své podstatě soudu nenabídla dostatečně konkrétní důkazy, jimiž by toto své jinak obecné tvrzení podpořila. Pakliže soud prvního stupně na základě svědeckých výpovědí pamětnice a dalších pramenných materiálů dovodil, že za odevzdáním přídělu a následným odstěhováním se rodiny Říhových stojí spíše dvojí rozsáhlé povodně z roku 1949 a zvláště pak z roku 1950, které znehodnotily zemědělskou půdu, pak tento závěr podložil konkrétními důkazy, a nelze tak v něm spatřovat prvky libovůle.

Argumentuje-li stěžovatelka protiústavností stavu, kdy k její tíži jde skutečnost, že většina svědků, kteří by byli schopni k rodině Říhových a jejich postavení coby údajně největších sedláků v Zubrnicích v době zakládaní místního JZD něco relevantního říci, již bohužel není naživu, nemůže tato námitka založit protiústavnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť krajský soud vycházel i z důkazů provedených ve správním řízení, tedy i ze svědeckých výpovědí učiněných před mnoha lety a neopomenul je náležitě zohlednit.

Zbývající stížní námitky stěžovatelky se týkají buď způsobu, jakým měly být jednotlivé důkazy hodnoceny, anebo jimi stěžovatelka zpochybňuje samotnou jejich hodnověrnost. Takových námitek se však s ohledem na výše nastíněné důvody již nelze v ústavním soudnictví úspěšně domáhat, neboť takové hodnocení přísluší toliko soudům obecným. Ty přitom v daném případě nikterak nevybočily ze zásady volného hodnocení důkazů, logicky a přesvědčivě své vývody odůvodnily. Ve svém celku pak soudní řízení nelze charakterizovat jako nespravedlivé, nadmíru formalistické či ve svém důsledku popírající smysl a význam uplatněného restitučního nároku, resp. smysl restitucí jako snahy odčinit některé majetkové křivdy, kterých se ve vztahu k vlastním občanům dopustil předlistopadový režim. Na tomto místě se rovněž sluší poznamenat, že soudy nezamítly žalobu stěžovatelky proto, že by došly k jednoznačnému závěru o tom, že rodina Říhových nebyla politicky perzekuována či že proti ní nade vši pochybnost nebylo postupováno v rozporu s principy obecně uznávaných lidských práv a svobod, ale proto, že své případné vyhovující rozhodnutí nemohly podložit přesvědčivým a hodnověrným způsobem, tedy zamítly ji pro nedostatek důkazů (ani závěr nalézacího soudu o souvislosti odchodu Říhových s povodněmi nebyl učiněn kategoricky).

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 27. června 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu