Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 4817/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Heleny Brábníkové, zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012 č. j. -218, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, vydané v její pracovněprávní věci, neboť je názoru, že jím bylo porušeno její právo "na přístup k soudu".

Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2011 č. j. -196 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 8. 2010 č. j. -160, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se po bývalém zaměstnavateli Odbornému učilišti Vyšehrad (žalovanému) domáhala zaslání omluvného dopisu pro zneužití výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů bývalou ředitelkou žalovaného, ponižování její důstojnosti, znevýhodnění a nerovné zacházení.

Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné. Uzavřel, že dovolání není přípustné dle ustanovení , ani podle ustanovení (uplatněný dovolací důvod dle ustanovení zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu založit nemůže).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tomuto hodnocení podaného dovolání obšírně oponuje, a dovozuje, že nese znaky hodnocení nesprávného, jakož i rozhodovací libovůle.

Ústavní soud je podle ustanovení y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby obecnými soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelky, že dovolací soud zvolil takovou interpretaci ustanovení , odst. 3 ve znění účinném do dne 31. 12. 2012, jež ústavněprávním standardům neodpovídá; aniž se výslovně dovolala jakéhokoli ústavněprávního ustanovení, je zjevné, že nemůže jít o nic jiného, než o tvrzení nedostatku tzv. spravedlivého procesu ve smyslu y.

Odtud však neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá; výjimku jsou - v obecné rovině - způsobilé založit až situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

O protiústavnost - v tomto smyslu - však zde nejde.

Jednak dovolacímu soudu nelze vytýkat relevantní pochybení; jeho závěry co do způsobilého dovolacího důvodu reflektují standardní právní názory, jsou předvídatelné a adekvátně odůvodněné. Úsudek, že stěžovatelka nepřípustně oponuje odvolacímu soudu právními názory, vycházejícími z odlišného (vlastního) skutkového základu, lze efektivně hájit.

Za druhé, v dovolacím řízení platí, že efektivním může být jen dovolací důvod, který směřuje proti tomu právnímu názoru, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Ve vztahu k právním otázkám, které stěžovatelka v dovolání kladla, však tato podmínka splněna není, a jejich zodpovězení může mít jen význam "akademický".

Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou kritizovaný postup zaměstnavatele vůči ní byl odůvodněn již samotnou ztrátou důvěry způsobené její činností ve školské radě, netřeba se pak zabývat tím, zda lze tuto její činnost, resp. konflikt zájmů mezi členstvím zaměstnance v kontrolním orgánu a ve vedení kontrolovaného subjektu kvalifikovat jako protiprávní jednání.

Otázky "zneužití práva" soud prvního i druhého stupně fakticky (obsahem svých rozhodnutí) posoudily pro stěžovatelku příznivě, neboť zkoumaly, zda postup žalované vůči ní byl přiměřený.

A jestliže obecné soudy nedospěly k závěru, že žalovaný zaměstnavatel svých práv zneužil, odpadá logicky smysl i poslední otázky, již stěžovatelka formulovala, zda je právně postižitelné zneužití nadřízeného postavení zaměstnavatele "pokud je činěno z důvodu postižení zaměstnance proto, že se domáhá svých práv z pracovního poměru".

Tím je výše předznačené hodnocení, že napadené usnesení dovolacího soudu podmínky rozhodnutí protiústavního nenese, odůvodněn.

Stěžovatelce se tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu