Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 762/13

Ústavní soud rozhodl dne 13. června 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Kateřinou Markovou, advokátkou se sídlem Pernerova 443, Pardubice, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. -171 ze dne 29. 10. 2012 a výroku II. usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. -120 ze dne 26. 4. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 28. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), doplněný přípisem ze dne 18. 4. 2013, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud"), který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozhodl usnesením č. j. -109 ze dne 20. 3. 2012 ve věci dědictví po zemřelém Josefu Rudolfovi, otci stěžovatele, tak, že určil obvyklou cenu majetku náležejícího do dědictví částkou 2.048.444,- Kč, výši dluhů částkou 20.266,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 2.028.178,- Kč (výroky I. a II.). Okresní soud dále schválil dědickou dohodu všech účastníků, včetně stěžovatele (výrok III.), určil odměnu notáře jako soudního komisaře (výrok IV.), nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků (výrok V.) a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Stěžovatel podal proti rozhodnutí okresního soudu odvolání, na něž reagoval okresní soud usnesením č. j. -120 ze dne 26. 4. 2012, jímž vyzval stěžovatele ke specifikaci odvolacího důvodu (výrok I.) a současně rozhodl, že se stěžovateli neustanovuje zástupce pro odvolací řízení (výrok II.). Stěžovatel napadl posledně uvedený výrok odvoláním, nicméně Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), usnesením č. j. -171 ze dne 29. 10. 2012 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Výrok II. usnesení okresního soudu č. j. -120 ze dne 26. 4. 2012, jakož i usnesení krajského soudu č. j. -171 ze dne 29. 10. 2012 napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že obecné soudy svým postupem porušily jeho ústavně zaručená práva plynoucí z a 3, , a d a a 96y. Stěžovatel v této souvislosti obecným soudům vytýkal, že nesprávně aplikovaly ustanovení a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť neprovedly a nezhodnotily veškeré důkazy, které byly pro posouzení jeho majetkových poměrů nezbytné, a odvolací soud kromě toho nerespektoval zásadu zakotvenou v , že soud rozhoduje na základě stavu zjištěného v okamžiku vyhlášení rozhodnutí. Na podporu své argumentace odkázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

a

a navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Dle účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, ustanoví předseda senátu na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Dle může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, resp. že stěžovatel byl plně schopen hájit své zájmy sám, proto jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítly.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000

sp. zn.

, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 216, str. 405 a násl., nebo nález ze dne 8. 7. 1999

sp. zn.

, publikovaný tamtéž, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se žádostí stěžovatele řádně zabývaly a své závěry o nenaplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Ústavní soud neměl obecným soudům z hlediska ústavněprávního co vytknout, a proto mu nepříslušelo jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelem tvrzené nedostatky nebyly způsobilé zásadním způsobem zpochybnit celkové zhodnocení jeho majetkových poměrů a nedosahovaly tak intenzity, při níž by bylo možno konstatovat existenci neoprávněného zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Nálezy, na něž stěžovatel v tomto ohledu odkazoval, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc je aplikovat nelze.

Stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené převážně na polemice mající význam toliko v rovině podústavní, stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo naznačeno výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu