Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 73/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Rextim holding, a. s., se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, zastoupené Mgr. Matějem Smolařem, advokátem se sídlem v Praze 3, Biskupcova 1653/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. -609, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010 č. j. -552 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2008 č. j. -461, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení , a y (dále jen " "), , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem zamítl návrh, jímž se právní předchůdkyně stěžovatelky domáhala po České republice - Ministerstvu financí ČR zaplacení 17 645 760 Kč s příslušenstvím a Vrchní soud v Praze tento rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil.

Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl [ , odst. 3 ].

V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje se závěrem obecných soudů, podle nichž společnost podle , obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni vzniku právní předchůdkyně stěžovatelky, tj. k 30. 4. 1992, mohla požadovat po zakladateli rozdíl v penězích pouze tehdy, nedosáhne-li v době vzniku společnosti hodnota nepeněžitého vkladu částky stanovené při jejím založení, a rovněž namítá, že rozhodnutí obecných soudů vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a jsou nekonzistentní, nepřesvědčivá, překvapivá a nepřezkoumatelná.

Ústavní soud je podle ustanovení y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.

Z hledisek ústavněprávního přezkumu nelze ničeho vytknout úvahám obecných soudů ohledně interpretace , obchodního zákoníku, v rozhodném znění, vycházejícím též z ustálené judikatury, kupř. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000 sp. zn. uveřejněného pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Neobstojí ani námitky stěžovatelky, že se její věcí nezabývaly z hledisek, jež lze objektivně pokládat za relevantní; není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek (např. co do hodnoty nepeněžitého vkladu, jíž se zavázal právní předchůdce vedlejší účastnice, Fond národního majetku, vložit jakožto jediný zakladatel do právní předchůdkyně stěžovatelky), jestliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Ostatně stěžovatelka vznesla výhrady, jež mají zhusta jen všeobecnou povahu, a vytýká jimi převážně údajnou "nedostatečnost" odůvodnění vydaných rozhodnutí, aniž by samy byly způsobilé přesvědčivě doložit správnost její vlastní právní a skutkové verze.

Co do výhrad směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu postačí uvést, že stěžovatelka soudu sice vytýká nesprávný postup, nekonkretizuje však, v čem měl - v kontextu dovolání přípustného toliko v režimu ustanovení - pochybit, a ani Ústavní soud v jeho rozhodnutí takový deficit neshledává.

Shrnutím uvedeného nelze než dospět k závěru, že námitky uplatněné stěžovatelkou nejsou způsobilé posunout věc její ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny; že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím. Stěžovatelce se tedy zásah do základních práv doložit nepodařilo.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení ; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného vyplývá, že tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. června 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu