Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1237/13

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudkyně Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti EKONOMSERVIS - byty s.r.o., se sídlem Elgartova 497/12, 614 00 Brno, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, 613 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ans 7/2012-43 ze dne 6. února 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , 72 a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení a násl. d (dále jen " ").

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka brojí výslovně proti kasačnímu výroku (výrok II) a akcesorickému výroku o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III).

Proti výroku, kterým bylo soudní rozhodnutí (nebo jeho část) zrušeno a v tomto rozsahu věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, není ústavní stížnost ze své podstaty zásadně přípustná (obdobně viz např. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

aj.), neboť v řízení ve věci samé byla věc vrácena soudu prvé stolice - Krajskému soudu v Brně - k dalšímu řízení. Není tak splněna podmínka vyčerpání všech relevantních procesních prostředků, které stěžovatelce právní řád k ochraně jejích práv poskytuje ( ). Skutečnost, že pravomocné usnesení správního soudu bylo ve výroku II Nejvyšším správním soudem zrušeno, současně znamená, že předmětné soudní řízení nebylo skončeno, a proto je v tomto stádiu ústavní stížnost předčasná.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je krajský soud ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího správního soudu, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele. Proto rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy správní soud, byť vázán právními názory vyslovenými v napadeném rozhodnutí kasačního soudu, teprve rozhoduje o dalším postupu v řízení, by bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti.

Na tomto místě je ovšem třeba upozornit, že odmítnutím předčasné ústavní stížnosti není stěžovatelka jakkoli zbavena práva napadnout postup správních soudů poté, co řízení v posuzované věci bude pravomocně skončeno, jestliže jejich rozhodnutí náležitým způsobem (tj. především řádně a včas) opět napadne ústavní stížností.

Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, pak z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka jej napadla toliko jako výrok akcesorický, nikterak ovšem nezpochybnila jeho ústavní konformitu. Stěžovatelka pouze polemizuje s Nejvyšším správním soudem o správnosti tímto soudem zrušeného nákladového výroku v usnesení Krajského soudu v Brně, domnívajíc se, že Nejvyšší správní soud neměl tento výrok samostatně rušit. Ústavní soud přitom odůvodnění nákladového výroku v napadeném rozsudku kasačního soudu, kdy dospěl k závěru o tom, že oba účastníci byli ve sporu úspěšní stejnou měrou, a proto je namístě konstatovat, že žádný z účastníků nemá proti druhému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, sám nepokládá za projev svévole, resp. neshledává v něm jiný ústavněprávní deficit.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odmítl dle pro nepřípustnost, ve zbývající části pak podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 13. června 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu